Prosinec 2008

Moci pomáhat - 1. kapitola: Dvojnásobná pomsta

31. prosince 2008 v 13:54 | Katk@ |  Moci pomáhat
Nejdřív to měla být jenom jednorázovka, ale asi uprostřed mě napadlo,že by to z toho mohl být zajímavý dlouhý příběh, tak jsem ten konec předělala a místo do rubriky jednorázovky to dám jinam.
Ten název se mi zase nelíbí jako všechny moje názvy... :(
___________________________________________________________________________
,,Kdo jsi?" zeptala jsem se a stále jsem hleděla na pistoli v jeho pravé ruce. Nejspíš mu bylo teprve 17 a už tady stál připravený k vraždě. Tady... V mém vlastním bytě. Tahle místnost mi vždy skýtala pohodlí a bezpečí. Dnes jsem se tu cítila jako v aréně, jako gladiátor který čeká až na něj vypustí lvy.
,,Zradile jsi mého tátu!"zařval ten chlapec, ,,kvůli tobě je ve vězení!"
,,To ne já! To byla moje setra! Dvojče!"
ach ano... Moje sestra Paula. Jsme si tak podobné! I jmény - Laura a Paula. Někdo si nás plete. Od malička jsme se rády dívaly na akční filmy. Jako děti jsme často hrávaly na policajty a zloděje. Já byla vždycky polda a ona zloděj. Mělo mi to už tehdy připadat divné? asi mělo, ale byla to taková maličkost, připadalo mi zbytečné se tím znepokojovat. I když už jsme dospělé skoro nic se vlastně nezměnilo. Já jsem policistka a ona...
,,Né jsi lhářka! Nevykládej mi pohádky, já už nejsem malý!" Nevěděla jsem jak dlouho se ještě bude ovládat než stiskne spoušť. I když jsem policistka, byla jsem proti němu úplně bezbranná. On na mě mířil zbraní a já žádnou neměla. Člověk, který se moc dívá na akční filmy by čekal, že odněkud vyskočí pes Rex nebo že se rozbije okno a toho kluka najednou obklíčí moji parťáci. Jenže tohle není film. Tohle je skutečnost! Skutečnost je jiná. A skutečnost byla taková, že ten kluk zavřel oči a stiskl spoušť. Ohlušující rána. Následovala krutá bolest v levém rameni. Svezla jsem se na zem. Hlava mi hořela, taky rameno, vlastně skoro celé tělo. V křečích jsme zavřela oči. Uslyšela jsem křik a další výstřel. Ale nestřelil do mě. Otevřela jsme oči a viděla jsem pár metrů od sebe ležet svoji sestru.
Ten kluk padl na kolena mezi nás a řekl: ,,co jsem to udělal?" Chvíli se jen díval na nás dvě krvácející na podlaze. Pak vzal pistoli a nebezpečně ji přibližoval ke svojí hlavě. Já jsem mu v duchu říkala: nedělej to! Zavolej sanitku! Zvláštní, že mě poslechl. Položil pistoli. Díval se na ni s odporem. Pak sáhl do kapsy a vytáhl mobil. ,,Haló..." Nebyla jsem už schopná nic vnímat. Jen bolest. Pomalu mě opouštěly smysly...

Ten kluk asi neměl moc dobrou trefu. Obě jsme to přežily. Já jsem nechtěla, ale sestra chtěla policii říct, kdo to byl. Já ji přemlouvala, že nám zachránil život, když zavolal sanitku. Zkazilo by mu celý život, kdyby ho zavřeli. Ale ona se nedala přemluvit.
Už se chystala promluvit s policajtem (i když poldy nesnáši, včetně mě), když mě napadla šílené myšlenka. Jak je mpžné, že mě tem kluk poslechl a zavolal sanitku? Co když mám schopnost se někomu vkrást do mysli a kněčemu ho přinutit?
Sestra mě předběhla a přistoupila k policajtovi. Zkusila jsme se soustředit, podívla jsme se zezadu na Paula na prameny jejích lesklých rovných hnědých vlasů a zavřela jsem oči. Ten kluk ti zachránil život. Tak se nad ním slituj a neptrozraď ho! Pomyslila jsme si, že se chovám jako cvok a otevřela jsem oči.
,,...ten kluk..." říkala zrovna Paula. Uvědomila jsem si, že prostě musím něco udělat! Znovu jsme zavřela oči. Ten kluk ti zachránil život! Ten kluk mi zachránil život! A najednou... ticho. Otevřela jsme oči. Paula nic neříkala, jen hleděla kolem sebe se zmateným výrazem ve tváři. Po chvíli řekla: ,,ten... Ten kluk mi zachránil život... Když zavolal sanitku. A proto..." Zavřela jsme oči a znovu se soustředila. Proto nechci abyste ho zavřeli. ,,Proto nechci abyste ho zavřeli." Stále hleděla nechápavě kolem sebe jako by se ptala co to říkám?
,,Je to vaše poslední slovo?! ptal se překvapený policista.
,,Ehm... Ano." odpověděla nepříliš jistě sestra. ,,Naschledanou," otočila se na mě s tázavým výryzem ve tváři. Já jsem se jen usmála a pokrčila rameny, jako bych říkala tak vidíš, že máš asi nějaké svědomí.

Ten den se mi nesmazatelně zapsal do paměti jako den, kdy jsem pochopila, že nejsem normální.
____________________________________________________________________________

Chcete horor?

25. prosince 2008 v 13:06 | Katk@ |  Píšu vám...
Dneska jsem se pořádně nevyspala, protože jsem šla spát o půl jedné a pak jsem dostala nápad na novou povídku. Vlastně by to bylo něco jako kniha - na kapitoly. A začala jsem nad tím přemýšlet, živě jsem si představovala jakými slovy to napíšu. A bohužel to byl horor! Šla jsem na záchod a potkala jsem sestru a tak jsem se jí lekla, že jsem zařvala a skrčila se (reflex, to dělám vždycky, když se leknu), pak jsem jí vysvětlila, že přemýšlím o hororech. Neřekla jsem jí, že vymýšlím horor, protože ona ani neví, že mám tento druhý blog. ani nevím proč jsem jí to neřekla, prostě jen tak. Nemusí to každý vědět. O existenci tohohle blogu vím jenom já.
Pak jsem si teda šla lehnout a přemýšlela dám, prostě s tím nešlo přestat dokud mi nedojdou nápady a ty pořád nedocházely. Nějak jsem se přinutila myslet na něco jiného a usla jsem někdy ve 3 hod.
Ráno jsem se vzbudila někdy o třičtvrtě na deset, takže jsem se tak moc nevyspala, snažila jsem se usnout, ale když se ráno vzbudím, tak už neusnu, tak jsem asi hodinu a půl jen ležela a přemýšlela zase o tom hororu.
Pak jsem vstala, oblékla se nasnídla - vlastně trochu naobědvala-jedla jsem polívku a pak jsem si našla starý prázdný sešit a napsala 1. kapitolu.
Je to o holce, kterou pokousal vlkodlak. Nejhororovější to bude asi ze začátku - 2 nebo 3 kapitoly.
Chcete tento horor???

Není hra jako hra

23. prosince 2008 v 22:55 | Katk@ |  Krátké povídky
Moje 1. jednorázovka! Ale je dlouhá. Ale moc krátká na to, aby se rozdělila na části.
No já nevim... Ten název je nějaký divný. Mě to připadá jako bych vás poučovala, ale mě nic lepšího nenapadlo.
K začátku mě inspiroval jeden můj nevlastní bratr, který hrál na počítači nějakou střílečku.
___________________________________________________________________________
Trrrrrrrrrrrrrrrr! Bum! Prásk! Aaaaaaaaaah! ozývalo se celým domem. Dominik zase hrál tu příšernou hru!
,,Domino! Okamžitě to vypni!!" řvala jsem na mladšího bráchu ze svého pokoje. Já mu říkám Domino a jeho to strašně štve. Ale pochybuji, že mě slyšel. Vběhla jsem do obýváku, ael tam už byla i mamka. ,,Dominiku vypni to!" řvala máma. ,,Nebo aspoň zeslab zvuk, " doplnila jsem ji. ,,Nezeslabuj zvuk, vypni to a běž se učit! A ty Anno, " ukázala na mě, ,,ty taky."
,,A co jsem udělala?" Začala jsem se hned vztekat, ,,já ni neudělala! Proč za všechno můžu já?!"
,,Nebuď drzá a neodmlouvej!" Najednou se rozhostilo ticho, protože Domino to právě vypnul. Naštvaně jsem odešla do svého pokoje. Ale neučila jsem se. Místo toho jsem radši vzala papír a kreslila si. To mě vždycky uklidní, když je mi smutno nebo jsem naštvaná.
A takhle to v téhle rodině chodí pořád. Od té doby, co od nás odešel táta je Dominik problémové dítě. Pere se s děckama ve škole. Už má důtku třídního učitele. Taky má špatné známky a neučí se.

Už začínalo být horko a a mamka mě požádala, lépe řečeno přikázala, abych šla s Dominem na koupaliště.
,,Nee! Zněla okamžitě moje reakce, ,,jestli se neutopí, tak utopí někoho jiného nebo mě! A při nejhorším udělá všechno."
,,Neblázni a nepřivolávej to, " pokárala mě mamka a obrátila se na Dominika, ,,že budeš hodný Domčo?"
,,Budu," odpověděl Dominik. Když chce umí se tvářit velice roztomile, ale já už vím, že pod tou maskou se skrývá malý ďáblík.
Nakonec mě mamka donutila. Tak jsem se sbalila a musela jít.
Hned jak jsme přišli na koupák, jsem se natřela opalovacím krémem, protože jsem ani do vodyjít nechtěla.Chtěla jsem se jen opalovat a sledovat Domina.
Za chvilku za mnou ten malý čertík přišel a začal mě přemlouvat, abych šla do vody. Tahak mě z deky, ale byl moc slabý. Za chvíli to vzdal a šel se dál koupat.
Pak mi zmizel z dohledu a já jsem se zvedala a chtěla ho jít hledat, když mi za krkem přistál kečup! Otočila jsem se a za mnou byl Domino s jeho spolužákem Kubou. Kuba je taky pěkný kvítko! Stáli tam, každý v ruce půlku párku v rohlíku a řvali smíchy. Kuba vzal klacek, namířil s ním na mě a řekl:,,plavky dolů, ruce nahoru." A začali se smát ještě víc. To už jsem se totálně naštvala, popadla jsem nejbližší klacík a řekla:,, chceš si hrát? Tak pojď jestli se nebojíš!" Snažila jsem se nevnímat kečup, který mi stékal po zádech ani pohledy lidí kolem mě. Když se konečně přestali smát, řekl kuba:,, tak jo!" A praštil mě tím klackem do břicha. ,,Au," zakřičela jsem, ,,to bolí!"
,,Tohle bolí?" ušklíbl se brácha a zvedl kámen, ,,tohle bude bolet, jestli nepujdeš do vody."
,,Polož to Domino, to není sranda!" Ale už kámen přistál vedle mé nohy. Naštěstí jsem včas uhla. A Dominik už měl další kámen v ruce. ,,Nee! Domino! To neí žádná legrace! Tohle není hra!" Ale oni mě neposlouchali, tak jsem se dal na útěk a oni za mnou. Na mostě přez bazén mě dohnal Kubin a chytil mě pevně za ruku. ,,Jestli odtud neskočíš, narvu ti to kamenem do hlavy, " řekl brácha, když nás dohnal. Snažila jsem se ho přemluvit, ale nedal se.

Už nikdy s ním na koupák nepujdu! umiňovala jsem si, když jsem přelézala zábradlí. Ještě jsem pořádně nepřehodila druhou nohu, když do mě Kubin strčil. A já jsem leťela po halvě vstříc vodní hladině! Nestihla jsem se nadechnout, vdechla jsem trochu vody. Studená voda obejmula celé mé tělo, natekla mi do uší, nosu i očí. Snažila jsem se plavat nahoru, ale byla jsem tak zmatená, že jsem nevěděla, kam vlastně plavu. Zmocňovala se mě čím dálo větší panika. Máchala jsem rukama, nohama, čím se dalo, ale ne a ne se dostat nad hladinu. V plicích mě pálilo, jak jsem vdechla vodu a mozek se nutně dožadoval kyslíku. Tmavá voda kolem mě byla čím dál tím černější... Když vtom nějaká ruka uchopila mou ruku a já bych ráda sevření opětovala, ale... pohltila mě prázdnota.............................................

Třeštila mi hlava. Myslela jsem, že mi snad vybuchne! Zakašlala jsem a pomalu otevírala oči. Viděla jsem nad sebou nějakou rozmazanou tvář. Radši jsem oči zase zavřela. Bolelo mě celé tělo. Plíce mě pálily a v uších mi zuřil ohňostroj. Ještě chvíli jsem ležela na kamenné dlažbě, než jsem znovu otevřela oči. Nade mnou klečel sympatický mladý plavčík a okolo se se běhl houf čumilů. Otočila jsem hlavu doprava a spatřila jsem bráchu. Brečel. S velkou námahou jsem se najdřív posadila a pak vstala.
,,Děkuju," řekla jsem tomu plavčíkovi přiškrceným hlasem.
,,To je moje práce," odpověděl mi.
Pak jsem vrhla nenávistivé pohledy na zvědavce okolo, ti se zatvářili rozpačitě a začali se pomalu rozcházet.
Popadla jsem bráchu, sbalila věci a vypadla z koupaliště.

Od té doby se brácha polepšil. Neháže po nikom kamením, nebaví se s Kubou a nekoupe se tak rád. Už nikdy se mnou nechce jít na koupaliště (asi se bojí, že bych ho tam utopila) a mamka se tomu diví (slíbila jsem Dominovi, že jí nic neřeknu). Já bych s ním už taky nešla na koupák ani za milion! Teď nemám moc ráda vodu a na koupaliště se chodím většinou jen opalovat a nikdo by mě nepřinutil skočit ze skokánku!
A ještě jedna věc. Kdybych nááhodou chtěla spáchat sebevraždu, utopením to rozhodně nebude.
Konec
____________________________________________________________________________
Tak co? Líbí? Nikdy jsem se netopila, takže nevím do jaké míry je to přesný popis. Snad jsem to nepřehnala? Musela jsem sama sebe uklidňovat.
Která povídka, z těch dvou co jsem zatím napsala, se vám líbila víc? Já teda vůbec nevím.

Ne moc dobrý způsob jak zahnat nudu 2/2

23. prosince 2008 v 15:43 | Katk@ |  Krátké povídky
Už to tu mohlo být dřív, kdyby mě nevlastní bratři nevyháněli od počítače a taky se mi to neuložilo. Včera jsem celý den měla chuť napsat povídku, ale neměla jsem nápad. Nudila jsme se a napadlo mě napsat povídku o nudě. Sedla jsem si, psala a doufala, že se z toho něco vyklube. Pak jsem mezi půl jdedenácté a jedenáctou vytvořila blog, dala tam Toplist atd... Kolem dvanácti jsem skončial s psaním.
Rozdělila jsem to na 2 části protože mě byse to nechtělo psát a vám by se to nechtělo číst.

__________________________________________________________________________
Když jsem ráno nastupovala do autobusu měla jsem smíšené pocity. Cítila jsem se vítězně, ale ani zdaleka jsem ještě neměla vyhráno. Mohlo se toho ještě tolik pokazit! Co když babča zavolá mamce a zjistí, že mi nic nedovolila, ani se mnou nemluvila? Toho jsem se bála. A taky jsem měla trochu výčitky svědomí.
Cesta byla nudná. Ale ne tak nudná jako pobyt u babičky, protože jsem se mohla těšit na to, co budu dělat, až tam přijedu.
Samozřejmě jsem hned včera zavolala Radce. Ta na mě už čekala na nástupišti.
Ten den utekl jako voda a bylo by zbytečné popisovat, co všechno jsme dělaly. Rozhodně to byla mnohem větší sranda než sedět u babičky a hrát Člověče nezlob se.

Radka mě šla vyprovodit na nádraží. Rozhlédla jsem se, jestli už tu je ten autobus a spatřila jsem krásného kluka. Bohužel byl starší. Muselo mu být asi 17, ale to je jedno, stejně ho už nikdy neuvidím. Měla jsem oči jen pro něj. Myslela jsem, že mě nic kromě příjezdu autobusu nedonutí od něho oči odtrhnout. Mýlila jsem se. Byla tu ještě jedna věc. ,,Hano?" ,,Hmm..." ,,Nejsou to tví rodiče?" Moje sny se rozplynuly jako pára nad hrncem a na jejich místo nastoupila tvrdá realita. Vždyť celá tahle výprava je strašně riskantní! Proč jsem si to neuvědomila dřív?
Rychle jsem odešla o kus dál. ,,Do hajzlu," zaklela jsem, ,,co tady dělají?"
,,Nejspíš tě chtěli překvapit, vzali si volno a jedou za tebou k babičce, " napadlo Radku. Ona má vždycky chytré nápady.
,,Co budu dělat? Do tý pitomý malý vesničky pojede další autobus až za 5 hodin! Mohla bych říct, že jsem zaspala, ael nemůžu přece spát do 12! A rodiče přijedou a budou se ptát kde jsem a bábi zjistí, že mi nic nedovolili!"
,, Musíš se do autobusu nějak proplížit, aby tě vaši neviděli," řekla Radka.
Obrátila jsem se k Radce: ,,dej mi kšiltovku a brýle!"
,,Zbláznila ses? Co bych bez nich viděla? Copak nemáš svoje sluneční brýle?"
,,Mám," řekla jsem a začala jsem se rychle přehrabovat v batohu, protože právě přijel autobus.
Rozcuchala jsem si vlasy, nasadila kšitovku a sluneční brýle, nahodila výraz, který jsme považovala za drsný a nepřístupný. No... Naštěstí jsem se neviděla v zrcadle, ael Radka při pohledu na mě bojovala s chutí rozesmát se.
Když jse nastupovala do autobusu měla jsem srdce až v krku. Rychle jsem prošla kolem rodičů a sedla jsem si úplně vzadu. Celou cestu jsem byla nervózní, nejspíš bílá jako křída a někteří cestující po mě tu a tam vrhli ustarané pohledy - musela jsem vypadat, že se mi chce zvracet...
Když jsme konečně za hodinu, která mi připadala jako celý den, přijeli na zastávku, vyskočila jsem zadními dveřmia pelášila k babči. Musela jsem to vzít oklikou, abych nepotkala rodiče a o to víc jsem musela utíkat.
Když jsem celá uřícená vletěla k babči do obýváku a svalila se na nejbližší křeslo, přišla za mnou bábina a zeptala se:,,co jsi dělala, že jsi celá udýchaná?"
,,Chtěla jsem to prostě stihnout do oběda." Nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo.
,,Ale vždyť je 9 hodin! Oběd je až ve 12."
,,Chtěla jsm stihnout i snídani."
Vtom zabouchali na dveře rodiče. ,,Ahoj! Přišli jsme tě překvapit. Tak si sbal věci a jedem domů. Vzali jsme si volno."
,,Aha..." řekla jsem utrápeně.
,,Tobě se to nelíbí?" Divila se mamka.
,,Jasně, že líbí, je to úžasné!" Tvářila jsem se šťastně, ale v duchu jsem si myslela: jestli mě chcete zabít, tak se vám to málem povedlo.
KONEC

Tak co? Že to bylo lepší než předtím?
P.S.: často se mi stává, že místo ale napíšu ael. Většinou si toho všimnu a opravím to, ale můžete mě na to upozornit. Nestihla jsem to po sobě přečíst.
P.P.S.: Další povídku už mám napsanou. Na papíře. Můžete se těšit. :))

Ne moc dobrý způsob jak zahnat nudu 1/2

22. prosince 2008 v 23:29 | Katk@ |  Krátké povídky
Ne že bych vám chtěla radit, jak zahnat nudu, ale je to název mojí první povídky. Tohle je ještě celkem nuda, ale druhá část už nebude.

____________________________________________________________________________
To je nuda! Strašná! Ani televize už mě nebaví! A Bábi nemá ani žádnou normální knížku. To radši školu než tohle! Teda pokud by zrovna nebyla chemie nebo čeština. Těšila jsem se na velký prázdniny, až si odpočinu od školy, ale nuda je větší než ve škole. Mamka i taťka mají moc práce a myslí si, že u babči mi bude nejlíp. Nejsem na to zvyklá. Minulý rok byla ještě máma učitelka a trávily jsme prázky spolu. A teď mě šoupli k babče! Však by mi nevadilo, že se rodiče vrátí domů až v osm. Aspoň bych mohla jít ke kámošce nebo surfovat na netu. Nuda.........
,,Haničko nemáš hald? Udělala jsem ti svačinku."
,,Ne babi, dík, před chvílí jsem měla oběd."
,,Ale ty musíš jíst. Jsi taková hubená..."
,,Nejsem příliš hubená! To ty-" málem jsem řekla to ty jsi tlustá, ale včas jsem se zadržela. ,,To se ti jen zdá."
,,Ale notak Haničko, přece to nedám psovi."
,,Dej to do lednice, sním si to později. Ach jo...." vzdychla jsem. A babč ase hned zatvářila ustaraně. ,,A co že jsi taková smutná? Děje se něco?"
,,Právě že se nic neděje. Je tu děsná nuda."
,,Nuda? Tak si pojď zahrát Člověče nezlob se."
,,Babi,já už nejsem malá." Zvedla jsem se a šla ke dveřím.
,,Kam jdeš?" ptala se hned bábi.
,,Ven. Nějak se zabavím." Vyšla jsem ven a nadechla se čerstvého vzduchu. Když jsem byla malá, chtěla jsem bydlet na vesnici, ale teď bych to tu nepřežila bez internetu. Došla jsem k nedalekému rybníku, sedla si na lavičku a pozorovala děti, které si hrály opodál. Za chvíli si pro jednu holčičku přišla starší sestra a odvedla si ji domů. Připomněla mi mou bývalou spolužačku, která se odstěhovala. Do hlavy se mi začal pomaloučku vkrádat ďábelský plán...

,,Čau babi! To bys nevěřila koho jsem potkala," vykřikla jsem potěšeně na babču hned jak jsem přišla domů (vlastně k babičce domů).
,,Ne, koho?" divila se babča.
,,Potkala jsem svoji starou kamarádku ze školy, která se odstěhovala. Nevěděla jsem, že bydlí tady!" pokračovala jsem v lhaní.
,,Tak to je skvělé! Aspoň se nebudeš tolik nudit."
,,Že jo, babi! A mě napadlo, že bych u ní mohla přespat. Její mamka to dovolila."
To nebyl chytrý tah.
,,A co tvoje máma?" vzpomněla si hned babča.
,,Já jí zavolám a zeptám se jí. A když mi to dovolí, můžu u ní přespat?" zeptala jsem se s nadějí v hlase.
,,To víš, že můžeš!"
,,Tak já jdu zavolat rodičům."
Vyběhla jsem z pokoje a když byla bábi z doslechu odvážila jsem se křinout ,,jo!" Mamce jsem zamozřejmě nevolala, ani jsem žádnou starou kámošku nepotkala. Měla jsem v plánu ráno nasednout na autobus a jet domů. Je to skoro hodina cesty. Doma aspoň nebude nuda a trocha adrenalinu mě taky pobaví. V čem jsem nelhala bylo, že hodlám spát u nějaké kámošky. Přece nemůžu přijít domů, když tam budou rodiče!
Za chvíli jsem přiběhla do kuchyně. ,,Mamka mi to dovolila!" Oznámila jsme babči šťastně. ,,Tak já zítra ráno odjedu. Teda odejdu jsem chtěla říct!" tězce jsem se přinutila se zasmát, ,,a budu tam na oběd, to mi taky její mamka dovolila a pak u ní přespím. Ráno přijdu domů."
,,Nooo... Mě se to nějak nelíbí. Celý den tě neuvidím."
,,Neboj se babi. Budu ti každé dvě hodiny volat, abys věděla, že je všechno v pořádku."
,,No tak dobře," nechala se konečně přemluvit babča. Jo! Spolkla to i s navijákem.
Pokračování příště..

Tohle byla docela nuda, ale ta druhá část je lepší! Tak si počkejte dám ji sem asi zítra.
Budu moc vděčná za každý koment a určo se kouknu na váš blog.

Začátek blogu

22. prosince 2008 v 22:40 | Katk@ |  O blogu
Rozhodla jsem se vytvořit si druhý blog protože mi jeden prostě nestačí. Je o něčem úplně jiném než tento blog. Budu sem dávat svoje povídky, asi obrázky (docela hezky kreslím), atd... ani nevim co ještě.

______________________________ O hodně hodně hodně později


Adoptovala jsem si Eda. :) Ale nechci, aby se o tom někdo dozvěděl, takže ho strčím sem. xD Stydím se za něj... Kdybyste sem náhodou zabloudili, můžete mi ho nakrmit, ale nikomu o něm neříkejte! XD
_ O mnohem méně později
Etooo... Lizz? Ty můžeš mít dva, tak proč ne já! :D Všimla jsem si, že je tam nově na adoptování Ling a neodolala jsem... :)