Leden 2009

2.Dita - probuzení

27. ledna 2009 v 17:39 | Katk@ (Sasanka) |  Matka a její vnuk
Ležela jsem zachumlaná až po bradu v peřině. Ještě, že je neděle, jinak bych asi umřela. Mám pocit, jako bych v noci vůbec nespala, ale ten létací sen je důkazem, že jsem přece jen musela usnout. Ačkoliv vůbec nevím, jak jsem se dostala domů, aniž by mě cestou přejelo auto. Byla jsem z té vědmy tak zblblá, že jsem vůbec nevnímala kam jdu a co dělám. Zvedla jsem jedno oční víčko, jenom tak abych viděla, jestli už je ráno. Pokoj byl nepřirozeně tmavý, za oknem máme totiž pouliční lampu, která ho osvětluje i v noci. Asi vypadla elektrika, nebo je lampa mimo provoz. Převalila jsem se na druhý bok, hlava mě bolela jako střep a cítila jsem zvláštní brnění v nohou.
Najednou někde začalo hrát rádio, pěkně blízko a pořádně nahlas. Pokojem zněla pro mě neznámá písnička plná basů, bicích a blití do mikrofonu. Něco, co by si s největší pravděpodobností pustil do rádia Radek. Hudba byla pořád hlasitější, až jsem to nevydržela a vyskočila z postele, aby zjistila odkud zní. Stoupla jsem si na studené parkety. Ale co to, v mém pokoji je přece měkky a teplý koberec? A rozhodně nemám tmavě modré povlečení. A postel mám pod oknem naproti dveřím a tady jsou dveře na jiné straně než u mě v pokoji a okno je jinde než jsem zvyklá. Co to mám na sobě za pyžamo? Tmavě modrý satén nepříjemně studil, stejně jako podlaha a perfektně zapadal do toho neznámého tmavého pokoje. Napadlo mě jediné vysvětlení. Buď jsem v noci došla k některé kamarádce, místo toho abych zamířila domů, a nebo to se mnou na ulici švihlo a já teď jsem v pokoji nějakého dobráka, který mě našel a postaral se o mě (Možnost s úchylem, nájemným vrahem a pedofilem jsem prozatím vyloučila).
Ještě jednou jsem se po pokoji rozhlédla. Vypadal přesně jako kopie Radkova pokoje, ovšem v holčičím provedení. Řekla jsem si, že tuhle záhadu vyřeším později a radši jsem se dala do zkoumání té hudby, která teď řvala tak, že to málem trhalo uši. Ale rádio jsem nikde neviděla. Rozhodla jsem se jít po sluchu, takže jsem zavřela oči a poslouchala. Kousek dopředu, ještě kousek, ještě... ne, to už je moc, zase krok zpátky. Tady... Otevřela jsem oči a udiveně jsem zírala na původce veškerého kraválu. Bylo to malé černé ...cosi. Vypadalo to... no skoro jako mobil, akorát to bylo menší, kulatější a s barevným pozadím displeje. Ale neexistuje žádnej mobil, kterej by dokázal hrát písničku. Všechny mobily umí jenom vyzvánět. Asi jsem se ocitla v domě nějakého zbohatlíka a tohle je přenosné rádio. Ale jak by se do něčeho tak malého, vešlo celé rádio? To je absurdní. Ještě jednou jsem si pořádně prohlédla pokoj. V rohu stála televize. Ohromná černá televize, vypadala spíš jako malé kino. Na psacím stole ležela černá obdélníková věc. Jo, to poznávám. To je laptop, nedávno jsem ho viděla v jedné americké detektivce. Přenosný počítač.
Je to tak, jsem v sídle milionáře, v pokoji jeho dcery, která je na výměnném pobytu ve Francii. Nádech, výdech, nic mi nehrozí.
Ta protivná věc pořád hrála, přímo řvala. Hlasitost se stupňovala. Váhala jsem, jestli to nemám nějak vypnout. Ale jak? Třísknout do toho tenisovou raketou nepřipadalo v úvahu. Po bližším ohledání jsem si všimla dvou tlačítek, na jednom zelený telefon, na druhém červený telefon. Přece jenom je to mobil. Takhle malinký? A jestli té milionářově dceři někdo volá, měla bych to zvednout nebo položit? Co když to rozbiju? Hudba drásala uši, nedalo se to vydržet. Bez rozmyslu jsem stiskla červený telefonek. A najednou se pokojem rozhostilo blažené ticho. Na displeji toho miniaturního mobilu se objevilo - Vypnout budík?. Budík hraje písničky? Odkdy?
Odněkud z vedlejšího pokoje se ozvalo: "Sakra, Eliško, vylezeš už z toho pokoje konečně? Doufám, že sis ty úkoly udělala už včera, jinak si mě nepřej. A pojď dolů, vystydne ti čaj."
To mě zarazilo. Asi jsem se praštila do hlavy, trpím výpadkem paměti a teď mám zafixováno, že se jmenuju Dita a přitom jsem vlastně Eliška a tohle je vlastně můj pokoj. A nebo mě unesli mimozemšťani a podstrčili mě místo Elišky-mimozemšťanky, a dole na mě čeká moje nová máma-mimozemšťanka. A nebo jsem jednoduše u cizích lidí doma.
Otevřela jsem dveře a našla jsem schodiště. Bez dechu jsem bosýma nohama ťapkala dolů, kde jsem tušila kuchyň a onen hlas, co mě volal. Možná spím, i když to by mě ty nohy tak nestudily. Copak mimozemšťani neznají koberec?
Došla jsem dolů a zůstala stát s pusou otevřenou dokořán. Na kuchyňské lince bylo tolik přístrojů a elektrických zařízení, že tam pomalu nebylo místo ani na bochník chleba. Varianta s ufouny mi najednou přišla zase o trochu pravděpodobnější. Koukla jsem se na ženu, která mě předtím zavolala. Trochu mi připomínala mamku, jenom byla o dost menší (vlastně na chlup stejně vysoká jako já, kdežto mamka mě převyšuje o dobrých deset čísel), vlasy měla odbarvené na blond a stáhnuté do drdolu, ze kterého jí vylézaly neposlušné prameny. Na sobě měla džíny, které vypadaly jako z přehlídkových mol a tričko s asymetrickým výstřihem. Nevypadala jako marťanka, ale člověk nikdy neví. Třeba jen ukradla lidské tělo a vydává se za člověka.
"Dáš si se mnou snídani nebo odejdeš do školy zase nenajedená?" zeptala se ta žena vlídně.
"Pro-promiňte, ale... kdo jste a.. co tady dělám, totiž, někoho mi připomínáte ale já vůbec... " byla jsem naprosto vyvedená z míry. Copak si ta ženská nevšimla, že jí podstrčili cizí dítě?
"Co je Eliško, nebolí tě v krku? Nemáš chrapot? Máš takový divný hlas, víš. A nesnaž se dělat si ze mě šoufky, na to už jsem docela stará, nemyslíš? Na tady máš svačinu, běž si ji uklidit do tašky. A koukej se už oblíknout, ať ti neujede autobus."
"Ale vždyť je neděle, tak kam bych jezdila" ohradila jsem se s naprostou samozřejmostí. Ani mi v tu chvíli nepřišlo, že se jedná o cizího člověka. Mluvila úplně stejně jako moje mamka, ale to už asi bude u všech matek stejné.
"Jaká neděle, ještě včera jsme se dohadovaly, že si máš udělat úkoly, protože zítra jdeš do školy. A včerejší zítra je právě dnes. Takže nebuď drzá a mazej se nahoru oblíknout." Teď už ta paní přešla do ostřejšího tónu, ve kterém jsem opět poznávala svou mámu.
Já nevím, asi je to už zvyk, ale najednou se mi naprosto vykouřilo z hlavy, že to není moje matka (i když tak rozhodně vypadá - alepoň na první pohled).
"Já nejsem drzá a nehodlám se jít oblíkat jenom kvůli tomu, že si pleteš dny, jasný? Tak mě nech dejchat. A nikam nejedu" potom mi došlo, na koho to křičím. Do tváře se mi nahrnula krev, jak jsem se zastyděla. "Promiňte, já jsem na vás nechtěla být ošklivá, vážně omlouvám se" Já za to nemůžu, vážně, to už je prostě reflex.
"Co to s tebou je, Eliško? Vážně nejseš nemocná? Asi bys přece jenom měla zůstat radši doma" přišla ke mě a sáhla mi na čelo "Páni, úplně hoříš, asi bych měla radši zavolat doktorovi, nemyslíš?"
"Ne, to je dobrý, já se z toho vyspím." Namítla jsem slabě, v hlavě naprostý zmatek.
Nemohla jsem dýchat, něco se mi usadilo v plicích a bránilo jim pracovat. Všechno kolem se točilo. Obrátila jsem se zpátky ke schodům, smířená s tím, že se opět vrátím do té temné a chladné místnosti. Ještě jsem za sebou slyšela "Dneska jdu do práce, tak musíš Filípka hlídat sama" a pak už jsem zabouchla dveře, padla na postel a spala.
***

Spala jsem hodně dlouho. Vzbudil mě až dětský pláč, to už bylo slunce vysoko nad obzorem, mohlo být kolem poledne. Ten den už podruhé jsem vstala z neznámé postele. Musím přiznat, že jsem tak trochu doufala, že se probudím doma. Napadlo mě, že ten malinký mobil asi umí i křičt, jenže ten zvuk byl tak autentický, že nemohl být vydávám žádným přístrojem. Všimla jsem si jednoho detailu, který mi předtím v tom hrozném kraválu unikl. V rohu místnosti byla malá dětská postýlka a v ní leželo miminko, malé novorozeně, kterému určitě nebylo víc jak půl roku. Takové malinké, zmuchlané klubíčko. A to klubíčko řvalo a ječelo. Asi mělo hlad. Vzala jsem ho do náruče a začala ho houpat. Děťátko se napůl uklidnilo a ručičkama mi hrabalo ve výstřihu, jako by čekalo, že ho nakrmím. Jenže to si chlapec vybral špatnou osobu. Čím bych ho asi krmila? Seběhla jsem dolů do kuchyně, už jsem se v tom bytě docela orientovala. Otevřela jsem véééélikánskou ledničku a hledala nějaký mlíko, dětskou výživu, nebo prostě cokoliv. Ale nacházela jsem jenom samou zeleninu a nezdravě vypadající konzervy.
"No tak, zlatíčko, neplakej. Podívej, teta Dita se koukne ještě do ostatních skříní a něco dobrýho ti najde, ano? Hlavně prosímtě neřvi, to se nedá vydržet."
Konečně. vítězství. Ve skříňce nad dřezem jsem objevila dětskou lahev plnou mlíka. Šoupla jsem ji tomu dítěti do úst. Vypadalo celkem spokojeně a vypylo skoro polovinu lahvičky. Uslo ještě dřív, než jsem vůbec stačilo mu tu lahev vzít a zase ji uklidit zpátky. Šla jsem ho uložit zpátky do postýlky. Už se v tom domě orientuju skoro jako doma. Však je to tady zařízené hodně podobně, takže mi nedělalo problém najít záchod.
Vrátila jsem se zpátky do pokoje s tím, že zkusím začít zase od začátku a hledat důvody, proč se stalo co se stalo. Snažila jsem se zachovat si klidnou hlavu, jenže kolikrát za život se vám stane, že se najednou probudíte v cizí ložnici, v cizím pyžamu a nikdo si nevšimne, že nejste ta osoba, která tam má podle všeho bydlet. Do toho mého hloubání a přemýšlení se opět ozval mobil. Copak tady není ani na pět minut klid??? Hudba byla jiná, než když hrál budík. Na displeji byl telefon a nápis Luccy. Rozhodla jsem se hovor přijmout. Opatrně jsem stiskla zelené tlačítko a přiložila mobil k uchu.
"Haló?" zeptala jsem se váhavě.
"No nazdar Elis, kde se flákáš? Ulejvat se ze školy, to by se ti líbilo, co?" Určitě jste někdy v nějakém filmu viděly americký typ roztleskávaček střední školy. Takový ty nafoukaný nány v růžovém topu a kožené minisukni, co buď přežvykují žvýkačku a nebo cucají lízátko. A všechny mají takový ten typický vymaštěný hlas. Přesně tak zněla ta holka v telefonu. Natahovala každou poslední slabiku jako želé a na konci vět zvedala hlas víc, než bylo normální.
"Promiňte, ale tady není Eliška."
"Tak kdo tam je?" (spíš řekla: Kdoooo tam jeeeee????????)
"Tady Dita." řekla jsem omluvně, jako bych za to mohla, že si ta tajemnná Eliška vyrazila na vandr do Francie.
"Jé, promiňte paní Mrázová, já si vás spletla s Eliškou. Víte že máte úplně stejnej hlas? Já si toho nikdy nevšimla. Můžete mi ji zavolat?" Jak může vědět, jak se jmenuju? Copak mě zná? pomyslela jsem si ale nahlas jsem řekla jenom: "No, ona tady totiž není."
"Ahaaaa, a kde teda je? Proč nešla do školy?"
"Ona je... " rychle nějakou lež, něco, čemu se dá lehce věřit. "... u doktora, jo. Je u doktora"
"Ahaaa" pomalu mi tohle slovo začínalo lézt na nervy, tahle holka je fakt výmaz "tak až bude doma, tak ať mi zavolá, jóó?"
"Jasný, vyřídím"
"Tak díky a naschle paní Mrázová. "
Ještě než položila telefon, zaslechla jsem "Holkyyyy, vona je marod" a pak už bylo sluchátko hluché.
Další člověk, který si mě spletl s Eliškou. A proč mi proboha říkala paní Mrázová??? Došlo mi, že tak reagovala na moje jméno. Copak se Elišky máma jmenuje stejně jako já? To by byla hodně velká náhoda.
V hlavě mi zachrastilo, jako když hodí pětikorunu do hracího automatu. Rozsvítila se všechna možná světélka, kolečka se začala točit a celkově to tam hlasitě šrotovalo. Vyběhla jsem z pokoje rychlostí kulového blesku. Prohledala jsem celé horní i dolní patro, až jsem vedle kuchyně našla přesně to, co jsem hledala. Ložnici té ženy. Poznala jsem ho stoprocentně, podle toho jak byl uklizený a taky to byl jediný další pokoj s postelí. Vrhla jsem se k nočnímu stolku, přesně jsem věděla co hledám. Prohrabala jsem šuplíky, šatní skřín i toaletku. Nakonec jsem v koutě psacího stolu objevila to, co jsem se snažila najít. Fotografie mladé dívky v mém věku, která vypadala jako moje dvojče, a držela v ruce dítě, v obličeji lehce znuděný výraz. Pod tím nápis: Eliška s Filípkem, květen 2021. Na dalším snímku byla mladá žena, přibližně dvacetiletá. Vypadala jako já (nebo jako Eliška?), jen o trochu starší. Taky držela v ruce dítě, tentokrát zabalené do růžové zavinovačky. Pod tím nápis: Eliška, červenec 2004. Skoro, jako bych byla ve své vlastní rodině, ve vlastním bytě a zkoumala své vlastní fotografie.
Dýchala jsem hodně přerývaně. Nemohla jsem nasucho polknout, protože se mi v krku utvořil knedlík, ale jinak bych to určitě udělala, protože jestli jsem někdy měla opravdový strach, tak zrovna v tuhle chvíli. Nedokázala jsem uvěřit ničemu, co jsem se dozvěděla. Doufala jsem, že jsem jenom špatně přečetla datum na foktách, ty roky musí být nějaký kanadský žertík. Za poslední záchranu jsem považovala kuchyň. S naprostou samozřejmostí jsem tam doběhla, na stole ležely noviny, které si paní Dita četla u snídaně. Které jsem si já četla u snídaně. Moje matka, já... Moje dcera, věštkyně, Radek... Všechno tohle se mi prohánělo dutinou mozkovou. Otočila jsem noviny na první stránky a koukla se na datum....
Proboha...

Budu sem dávat svoje kresby...

26. ledna 2009 v 15:23 | Katk@ |  Moje kresby
Kromě toho, že umím psát povídky, umím i docela hezky kreslit.
Jako důkaz přikládám obrázek:

Obrázek Kristiny z mojí kapitolovky Správná volba...
Omlouvám se za kvalitu fotek, ale nemáme zrovna nejlepší foťák a já jsme ještě pořádně nepřišla na to, jak to nejlíp vyfotit...

1. Eliška - výměna

24. ledna 2009 v 22:05 | Katk@ |  Matka a její vnuk
Dlouho mi trvalo než jsme se přinutila to napsat, ale když jsem si k tomu sedla, šlo mi to samo a vzniklo z toho něco mnohem lepšího než jsme čekala. Je to kratší než když to napsala Sasanka.
______________________________________________________________________________

,,Mami, můžu jít ven?" volala jsem na mámu od dveří.
,,A vezmeš se sebou Filípka?" ptala se mamka.
,,Nemusím ho tahat všude, kam se hnu!"
,,To sis měla promyslet dřív, milá zlatá, než ses nechala zbouchnout!"
,,Mami!! Nezačínej s tím zase!" naštvala jsem se.
,,Kam chceš jít? A máš už vůbec udělané úkoly? Učila ses?"
,,Zítra je taky den!"
,,Ale zítra je pondělí! To si chceš dělat úkoly před školu? Co z tebe bude?!! Jestli dostaneš další pětku, tak ti zabavím notebook, mobil, televizi, MP4 a jaké ty elektronické krámy vlastně ještě máš?"
,,Ještě rádio," připomněla jsem jí s úšklebkem.
,,Rádio ti zabavím taky!!"
,,Bez rádia se klidně obejdu. A bez telky a MP4taky. Vždyť máme ještě jednu televizi v obýváku a stejně jsme pořád venku. Ale ty dvě věci bych dala za motorku!!" Připomněla jsme mamce dárek, který mi před půl měsícem při mých narozeninách nejvíc chyběl.
,,Žádnou motorku nedostaneš! Je to příliš nebezpečné! Auta teď jezdí jako vzduch! To byly lepší časy, když jsem se ani nemusela rozhlížet na přechodu - každé auto jsme slyšela už z dálky!"
,,A ty mi tady vykládáš o opatrnosti…" ušklíbla jsme se pro sebe. Když se mamky zeptám, jak se chovala a jaké měla známky, když byla v mém věku, vždy řekne, že si to nepamatuje a rychle převede řeč jinam.
A pak přišla věta, která prostě musela přijít a na kterou jsem přímo alergická. ,,Běž do svého pokoje a uč se!" Kdybych se vzpírala, dostala bych ještě navíc domácí vězení, tak jsme šla.
Ale rozhodně jsme neměla v plánu se učit. Zapla jsem počítač a ICQ, ale nikdo tam nebyl. Teda nikdo, s kým jsem chtěla mluvit, tak jsem ho rychle vypla, než mě začnou všichni otravovat. Pak jsem šla na internet a hned na mě vyskočilo milion reklam. To není nic zvláštního, teď už jsou reklamy i na googlu... Ale jedna mě zaujala. Hlásala:,,Přemýšleli jste někdy o své budoucnosti? Napadlo vás, jaké bude vaše stáří, váš dospělý život? Jaké budou vaše děti, vaše vnoučata, váš budoucí manžel a zaměstnání? A co kdybyste mohli do budoucnosti nahlédnout? Ale varuji vás, cesta to nebude snadná, a možná ani nebude cesty nazpátek. Přesto chcete vědět co vás čeká... Dobrá posaďte se. Začínáme... " Sedím, pomyslela jsme si a chtěla jsem pokračovat dál a nevšímat si té reklamy, ale něco mě zadrželo. Najednou jsme se zastavila s rukou na myši a když řeknu, že jsem přestala přemýšlet, nebudu daleko od pravdy. Úplně instinktivně, jako bych se narodila jen proto, abych tady teď mohla sedět a udělat to, jsem klikla na tu reklamu. Hleděla jsem na zbytečně křiklavé pozadí s velice přeplácaným záhlavím. Vtom jsem se probrala. Co to vlastně dělám? Vždyť na takové věci nevěřím! Ale ta věštírna byla nedaleko odtud a mě napadlo, že bych se mohla zeptat, jestli tu motorku někdy budu mít, abych si nedělala zbytečné naděje. Zvláštní, že mě ze všech věcí napadla zrovna tahle, ale já měla vždycky ráda překvapení a nechtěla jsem příliš zasahovat do budoucnosti. Některé věci v mé minulosti bych ale ráda změnila! Třeba by mi ta věštkyně mohla pomoci změnit i nějaké věci v minulosti. Nebo, mě alespoň varovat, abych se podobných chyb vyvarovala.
Zvedla jsem se a šla. Tedy šla jsem aspoň kle dveřím než mě načapala mamka.
,,Kam jdeš?" ptala se hned.
,,Ven. Jdu se ven učit. "
,,Ha, ha, ha…" řekla mamka. ,,Mazej do svého pokoje!"
,,Já se naučím potom." Řekla jsem a práskla za sebou domovními dveřmi.
,,Jak si to představuješ?!" řvala za mnou mamka. ,,Na tu motorku můžeš zapomenout! Máš domácí vězení, zabavím ti mobil, notebook…" Matčin naštvaný hlas se ztratil v dálce. Nebylo nic, co by mě teď mohlo zastavit. Snad ani smrt ne. O Tomhle mém kroku bylo už dávno rozhodnuto. Přesně před 21 lety, když do téhle věštírny zavítala má matka.
,,Ahoj děvče, jak se máš? Já věděla, že se ještě potkáme…" Přivítala mě vědma. Byla oděna do křiklavého žlutého a oranžového kostýmu a celá ověšená různými obrovskými přívěšky a amulety. Možná by jí to i slušelo, kdyby byla tak o dvacet let mladší.
,,Cože?" nechápala jsem.
,,Co chceš vědět?" Už jsme otevírala jsem pusu, ale ona mě zadržela. ,,Počkej! Nic neříkej! Chceš… Chceš vědět… Chceš změnit svou minulost? To je od tebe ale moc nezodpovědné. To vůbec není dobrý nápad, ale musím ti pomoci."
,,Musíte? A kdo vám to přikázal?"
,,Pšššt! Snažím se věštit! Tvá budoucnost je ale velmi velmi velmi velmi nejistá. Nejsem si jistá, jestli vůbec nějaká bude!! V životě jsme ještě neviděla tak nejasnou budoucnost. Pouze jednu, která se tomu velice přiblížila…"
,,To znamená… že možná umřu?"
,,Ne. Smrt je taky nějaká budoucnost, ale u tebe si nejsem jistá ani s tou smrtí…"
,,To jako že se najednou vypařím?!"
,,Tak by to mohlo být."
,,Ha! Haha!" rozesmála jsme se. ,,Tak já se vypařím! Ha ha.To je úžasné! Ha ha."
,,Nesměj se! Mě to připadá velice vážné!" okřikla mě ta vědma.
,,Tak děkuji a… nashledanou." Obrátila jsem se k odchodu.
,,Stůj! Co zaplatit?! Nebo ne. Však ty mi ještě někdy zaplatíš…"
,,To tedy těžko, když se vypařím," ušklíbla jsem se. ,,Ale když myslíte, tak děkuji…" A odešla jsem.
Cestou domů jsem se trochu chechtala a dobrá nálada mě neopustila ani když mi matka oznámila, že mám domácí vězení a zabavila mi televizi a MP4.
Ale až večer mi na mysl padla slova té věštkyně. Možná se vypařím… To není vůbec úžasné, jak jsme předtím řekla, ale teď mi to připadalo jako nejhorší věc na světě. Někdo chce mřít mírumilovně ve spánku, aby nic necítila, ale já ně. Já, když mám umřít, chci o tom aspoň vědět!
Nemám ráda tajemství tak proč by mi někdo měl utajovat, že jsem mrtvá?! To bylo hrozné pomyšlení! A ještě k tomu bych ani neměla pohřeb, protože bych podle té vědmy jednoduše zmizela!
Nikdy jsem nevěřila na věštění budoucnosti, tak proč mi to dělalo takové starosti? Chovám se hloupě, pomyslela jsem si a radši jsem snila o nespoutané rychlosti, o větru ve tváři, o obdivných výrazech ve tváři spolužáků… o černé nablýskané motorce.
Ty představy mě provázely i ve snu s tím rozdílem, že jsem někdy při jízdě rychlostí 458 km/h záhadně zmizela, motorka se nabourala a já se už nikdy neobjevila…

2. SB - Sasanka

22. ledna 2009 v 14:27 | Katk@ |  Spřátelené blogy
Sasanka má blog s povídkama a píše opravdu dobře. Obdivuju, že dokáže napsat i komedii, protže ty mi moc nejdou.
Píšeme spolu společnou povídku Matka a její vnuk.

Diplomek pro Sasanku:
Když máš blog s povídkama, tak mě napadlo, že diplom taky musí být na povídkové téma :)

Ikonka

18. ledna 2009 v 12:19 | Katk@ |  O blogu
Udělala jsme si ikonku. Nic moc, ale aspoň něco.



MaJV - 1. Dita - výměna

13. ledna 2009 v 20:36 | Katk@ (Sasanka) |  Matka a její vnuk
Tuhle kapitolu napsala Sasanka.
Tady taky začnu pouýívat zkratku MaJV.
_________________________________________________________________________

Už je to patnáct dní, co jsem oslavila sedmnáctiny. Bomba, ne? Už jenom rok a budu si dělat řidičák. Už jenom dva roky a budu mít maturitu (snad). A dneska jsem dostala od našich konečně dárek - říkali, že ho dostanu asi malinko s opožděním. Mám mobil. No věřili byste tomu? Naši mi normálně dali mobil. Jsem asi desátý člověk ze třídy co má mobil (a to je nás 28).
Je to šedo-modrá Nokie. Není to takovej křáp jako mají ostatní. Tahle má i obrázky. A dají se posílat v SMSce. A taky má dvě hry. První je had, ale ten mi zatím moc nejde, pořád mám problém nenarážet do zdí. Druhá hra je o něco jednodušší: vpravo to vystřelý takový malý míček a ten se odráží od různých věcí na displeji, třeba od takovýho útvaru co připomíná golfovou hůl, a nesmí spadnout do jamky, která je dole (na to jsou tam takový dvě páčky, kterýmase pohybuje a míček to odráží). Ta mi jde o něco líp, ale pořád si pletu tlačítko 6, který pohybuje pravou páčkou, a tlačítko 9, které odstartuje míček. A psaní SMSek mi taky nejde zrovna moc rychle. Vždycky než najdu kde to potřebné písmeno jo. Třeba Z je na devítce jako čtvrtý, to vím jasně a Áčko je pod dvojkou jako první. Ale u ostatních si nejsem tak jistá. Když na některých tlačítkách jsou písmenka po třech, jinde po čtyřech. Pak se v tom má člověk vyznat.
Hnedka jsem zkoušela volat Radkovi, svýmu klukovi. Rodiče o něm zatím nevěděli, ty by mi dali, kdybych domů přitáhla někoho jako je Radek. On totiž jezdí na motorce, a naši si myslí, že je motorka stroj smrti (nebo mu tak alespoň říkají). A taky má v uchu náušnici a to by se jim taky moc nelíbilo.
Vytáhla jsem z pod polštáře diář a hledala v něm Radkovo číslo. Už si ho skoro pamatuju nazpaměť, ale pořád se mi plete poslední trojčíslí. Radek má mobil už dávno, protože chodí na brigádu a občas taky krade (moc se mi to nelíbí, ale co můžu udělat). Takže měl vlastní mobil už dlouho předtím, než sme se poznali.
"Haló, kdo je to?" ozval se jeho sametový hlas a já se rozhodla, že si z něj trošku vystřelím.
"Tady policie České republiky, mluvíme s panem Kudrnou?" prohlásila jsem pomalu co nejhlubším hlasem a dala důraz hlaně na slovo policie. "Máme tady hlášení, které jasně dokazuje, že jste byl včera večer v 8:20 na místě, kde došlo k ozbrojenému útoku na mladistvého. Co nám k tomu můžete říct?"
Na druhém konci telefonu bylo tiho. Dost dlouho tam bylo ticho. Až moc dlouho tam bylo ticho abych to upřesnila. A potom se zamyšleně ozvalo "Omlouváme se, tady je pohřební služba, my jsme včera toho ubožáka museli zlikvidovat, byl rozmáznutej jako moucha na předním skle, nebyla to pěkná podívaná." Říkal taky dost pozměněným hlasem. Potom jsem slyšela jak se uchechtl a řekl: Ahoj Dituš, odkud voláš?" Úplně jsem viděla, jak se na druhém konci drátu (sakra, mobil vlastně nemá dráty- tak jak to fungje???) usmívá tím svým krásným zbůsobem na půl pusy. To mě u něj vždycky dostalo.
"Jak jsi poznal, že jsem to já. To není fér." kňourala jsem naoko rozmrzele.
"Lásko, tvůj hlas bych poznal i kdybych byl nahluchlej. S tím už musíš počítat. A ještě si mi neřekla odkud voláš."
"Nebudeš tomu věřit." naschvál jsem to natahovala. "Naši mi dali mobil"
Zase to ticho, ale teď už nebylo moc dlouhé. Netrvalo ani vteřinu a ozvalo se: "No to je skvělý, takže žádný tajný telefonáty, aby vaši nezjistili s kým mluvíš. a budu ti moct napat kdy budu chtít. Teď teprve začíná bejt všechno dokonalý. Milu--- Doprdele, zdrhejte volové, to sou chlupatý..."
túúúút... túúúút....
A telefon už byl hluchej. Podle toho co říkal teď na konci a co už nebylo určeno pro moje uši, byl zase s partou kamarádů na nějakým "tahu" jak on nazýval jejich toulání městem a okrádání stařenek.
Už bylo půl osmé večer a já neměla co dělat. Jestli Radka zase dovedou na stanici, pokárají ho za neuměřené chování a zase ho psutí jako obvykle, nebudu mít co dělat příští tři hodiny. A jestli ho nechytí, nebudu mít co dělat příštích pět nebo šest hodin. Tak jsem šla zapnout počítač. Naši někde pod rukou sehnali strašně levně operační systém Windows 2000, takže máme asi nejlepší počítač široko daleko. A navíc máme i přístup na internet. Takže jsem z nudy začala hledat něco o předpovídání budoucnosti, tohle téma mě vždycky zajímalo. Snila jsem o tom, že jednou - možná už za dvacet nebo třicet let - budeme moci cestovat časem do budoucnosti, abychom mohli vidět, co s námi bude. A třeba abychom mohli napravit chyby, ke kterým by mohlo dojít.
Narazila jsem na zajímavou stránku. Byla celá tak nějak nadčasově upravená, měla moc hezké pozadí, hlavičku... prostě ten typ stránek, které vás na první pohled zaujmou. Četla jsem úvodní text: "Přemýšleli jste někdy o své budoucnosti? Napadlo vás, jaké bude vaše stáří, váš dospělý život? Jaké budou vaše děti, vaše vnoučata, váš budoucí manžel a zaměstnání? A co kdybyste mohli do budoucnosti nahlédnout? Ale varuji vás, cesta to nebude snadná, a možná ani nebude cesty nazpátek. Přesto chcete vědět co vás čeká... Dobrá posaďte se. Začínáme... "
Znělo to slibně. Jednalo se o věštírnu nedaleko odtud. Řekla jsem si, proč ne, ráda nakouknu kousek do budoucnosti, třeba na to, jak se bude vyvýjet můj vztah s Radkem, nebo jestli udělá Gábina ty přijímačky.
Oblíkla jsem si bundu, teplé boty, zahulákala jsem na mamku, že jdu ven se psem, a už jsem si to namířila směr ulice Palackého. Věštírnu jsem poznala hned. Byla to taková moderní budova se spoustou záclon v oknech. Otevřela jsem dveře a šipka za nimi mě nasměrovala dlouhou hodbou za světlem, které vycházelo z dalších dveří, které byly pootevřené. V tu chvíli jsem dostala strach.
Zaťukala jsem a ozval se milý ženský hlas, takový sametově jemný. "Pojď dál".
Otevřela jsem a tam za stolem seděla žena, typická vědma. Měla silné brýle, trochu rozcuchaný účes, spoustu prstený, náramků a korálů, a na prsou měla připnutou brož. Ačkoliv byly její šperky přeplácané, působilo to svým způsobem moderně a elegantně. Ukázala rukou na židli přede mnou a já si sedla. beze slov začala míchat karty akoukala na mě před obroučky těch silných brýlí.
potom promluvila. "Takže ty chceš vědět něco o svém příteli a také o někom z rodiny. O sourozenci nepletu-li se."
"Ano, ale jak tohle..." chtěla jsem se zetpat jak to může vědět, když jsem ještě nic neřekla, ale ona mě umlčela zdviženým prstem.
"To už patří k mojí práci, děvče.Tvůj přítel..."
"Radek" vyhrkla jsem, šťastná, že alespoň něco neví.
"Jistě Radek. On není zrovna příkladem vhodně se chovajícího chlapce, že?" Usmála se, a kolem očí se jí vytvořily drobné vrásky. Až teď jsem si všimla, že je celkem mladá. Představovala jsem si ji jako padesátiletou tlustou páprdli, a zaím přede mnou seděla celkmem mladá dáma, nemohlo jí být víc než 35 let. A tlustá nebyla ani omylem, naopak, byla velice hubená. Až se pod záplavou korálů ztrácela.
"Ale miluje tě, o tom není pochyb." pokračovala ta kartářka dál. "Jenom si nejsem jistá, jak dlouho bude jeho zamilovanost trvat. Jestli spolu přečkáte všechny zlé časy. A navíc bys o něm měla říct svým blízkých, kteří ještě neměli tu čest ho potkat."
"A co Gabča?" ptala jsem se, celá vyvedená z míry.
"Sestra?"
kývla jsem hlavou.
"O tu se bát nemusíš, v příštích měsících se jí povede mnohem líp než kdykoliv jindy."
Odložila karty, obešla stůl a dřepla si přee mě. Vzala do dlaně mou ruku, podívala se na čáry které mám v dlani.
"Jsi zvídavá bytost. Toužíš po vědění. Chceš mít všechno naplánované dopředu, přesně nalinkovaný osud. Ale není vždycky všechno takové, jaké si to vysníš." dál sledovala moji dlaň a zamyšelně se mračila. "Ne, to není dobré. Vidím tvoji budoucnost naprosto odlišnou od tvých představ. Nevím jakým směrem, jestli horší či lepší. Každopádně to bude budoucnost, s jakou nepočítáš." Potom zase vstala a přesunula se zpět ke své židli. "Myslím, že dnes po tobě nebudu chtít žádné peníze, však ty přijdeš ještě někdy. Zase se uvidíme, cítím to v kostech."
"Děkuju a... nashledanou." odpověděla jsem poněkud zmatená vším, co jsem slyšela.
Už jsem byla udveří, když se ozval její hlas naposled. "Počítej, že od dnešního dne se tvůj život změní. Už nic nebude takové jako to bylo dřív. Myslím, že si uvědomíš spoustu věcí, které by jsi jinak neviděla. Doufám, že ti to otevře oči."

Ani nevím, jak jsem se dokázala dostat domů. Byla jsem jako v mrákotách. A v noci se mi zdál velice zvláštní sen o létání...
_________________________________________________________________________
Je to tak snadné okopírovat a nemuset se s tím hodinu psát XD No... teďmě to taky čeká - teď jsme na řadě já! Přiznám se vám, že nemám skoro vůbec představu o tom, jak to napíšu :(

Matka a její vnuk - prolog

13. ledna 2009 v 20:29 | Katk@ (Sasanka) |  Matka a její vnuk
Píšu společnou povídku se Sasankou - moje SB, ale ještě jsem ji nestihla přidat do seznamu SBéček. Vymyslela ji ona, sama jsem se přihlásila, že ji budu psát společně s ní.
Tak tady máte prolog........
___________________________________________________________________________
,,Přemýšleli jste někdy o své budoucnosti? Napadlo vás, jaké bude vaše stáří, váš dospělý život? Jaké budou vaše děti, vaše vnoučata, váš budoucí manžel a zaměstnání? A co kdybyste mohli do budoucnosti nahlédnout? Ale varuji vás, cesta to nebude snadná, a možná ani nebude cesty nazpátek. Přesto chcete vědět co vás čeká... Dobrá posaďte se. Začínáme... "

Ditě je přesně 17 let a patnáct dní. Píše se rok 2000, je březen.
Elišce je přesně 17 let a patnáct dní. Píše se rok 2021, je červen.

Je 9 hodin večer a Dita právě jde ke kartářce, aby zjistila, co ji čeká v nejbližších dnech.
Je 9 hodin večer a Eliška právě jde ke kartářce, aby zjistila, co ji čeká v nejbližších dnech.


Dita se od kartářky dozví, že příští dny budou plné nečekaných změn, důležitých rozhodnutí a osobních zvratů.
Eliška se od kartářky dozví, že příští dny budou plné nečekaných změn, důležitých rozhodnutí a osobních zvratů.

Dita ani neví, jak se dostala od kartářky domů. Vzbudí se až další den ráno. V Eliščině posteli v roce 2021.
Eliška ani neví, jak se dostala od kartářky domů. Vzbudí se až další den ráno. V Ditině posteli v roce 2000.

Dita se probouzí do teplého červnového rána na místě své dcery Elišky, která se narodila v roce 2004.
Eliška se probouzí do chladného březnového rána na místě své matky Dity, která se narodila v roce 1983.

Ani jedna z nich neví kde je, v jakém čase je, proč tam je ani jak se tam dostala. Vědí jen, že takhle to nemůže zůstat napořád.

Dita žije na Eliščině místě, vychovávána sama sebou ve své osmatřicetileté podobě. A ona sama vychovává dvouměsíčního Filipa - Eliščina syna, svého vnuka.
Eliška žije na Dity místě, bez matky a syna, randí se svým budoucím otcem, sdílí pokoj se svou patnáctiletou tetou Gábinou a vychovávají ji vlastní prarodiče.

Dita a Eliška jsou si k nerozeznání podobné (alespoň dokud mluvíme o jejich 17ti letých podobách). A proto jediný, kdo si všimne nějaké změny, je malý Filípek, kterému je jeho "matka" najedou strašně cizí. Navíc dokonce přestala kojit a on si musí zvykat na sunar. Jenže on nic nepoví, ačkoliv by rád svou maminku dostal zpátky.

Co tedy udělat, aby se všechno vrátilo k normálu? Aby Dita ještě mohla zachránit svou budoucnost, aby Eliška nezůstala uvězněná v době bez voděodolného počítače v životě své pubertální, nespolečenské matky.

A dá se vůbec ještě něco dělat???
____________________________________________________________________________
Je to trochu hodně složité, já jsem si to musela několikrát přečíst, abych to pochopila XD.
Budeme psát každá za jednu postavu - já za Elišku a Sasanka za Ditu. Vždycky napíše nejdřív Sasanka jeden den Dity a v další kapitole já jeden den podle Elišky.

SV - 2. kapitola

11. ledna 2009 v 13:02 | Katk@ |  Správná volba
Taky budu používat skratku SV.
Už nevím co bych k tomu víc napsala tak pěkné počtení.
__________________________________________________________________________
2.KAPITOLA

Další den začala škola. Pavel si do batohu hodil jen sešit, pero a svačinu a vyšel před dům.
Nadechl se čerstvého vzduchu a pak si všimnul holky, kterou včera viděl sedět v koutě. Zase seděla na schodech a pozorovala ho. Když šel kolem ní, přidala se k němu. Teď Pavel viděl, že má krátké tmavé vlasy a hnědé oči. Na drobném nosíku měla trochu pih. Byla oblečená do hnědé a černé.
,,Ahoj," usmála se na něj, ,,já jsem Alice. Ty jsi tu nový?"
,,Jo. Právě jsem se přistěhoval. Jmenuji se Pavel."
Chvíli bylo ticho. Alice se několikrát nadechla, jako by se chystala něco říct, ale pak si to vždycky rozmyslela. Nakonec se odhodlala. ,,Ty se bavíš s Gabrielem a Kristinou?"
,,No... Jen jsme si trochu povídali. Máš s tím nějakej problém?" řekl Pavel a pak si pomyslel, že se neměl tvářit tak nazlobeně. Alice obrátila svůj pohled jinam. ,,Ne, ale... Zdají se mi divní. Nelíbí se mi jejich názory. Připadají mi příliš kruté..."
,,Kruté? Tomu nerozumím..."
,,Taky ti to nevysvětlím. Nemůžu... Nevěřil bys mi..."
,,To nemůžeš říct tak jistě."
Mezitím došli až ke škole. Alice se zastavila. ,,Běž první..." řekla.
,,Proč?" nechápal Pavel.
,,Nejsem příliš oblíbená... Nevím proč... Nechci abys měl špatnou pověst už když poprvé vkročíš do školy." Pavel chtěl protestovat, ale pak si to rozmyslel. V šatně ale na Alici počkal. ,,Proč se ti jejich názory zdají kruté? Pořád to nechápu." Snažil se mluvit tiše.
,,Teď to nepochopíš. Někdy ti to možná řeknu. a nebo ti to spíš řeknou oni sami. Až na to dojde a nebudeš se s nimi chtít dál kamarádit, můžeš přijít za mnou. Přivítám tě s otevřenou náručí..." Usmála se.
Vkročili společně do třídy. Spolužáci se po něm hned ohlíželi.. Alice měla pravdu. V jejich pohledech viděl, jak ho odsuzují. Jen proto, že s ní dal kus řeči!
Alice si šla sednout do poslední lavice. Chtěl jít za ní ale někdo ho chytil za rukáv. Byl to Gabriel a vedle něj seděla Kristina. Jeho domněnky, že jsou stejně staří jako on se potvrdily.
,,Ty se bavíš s Alicí? Nebav se s ní! Je blbá a divná. Co ti řekla?" řekl Gabriel.
,,Říkala, že se s vámi nemám kamarádit." řekl Pavel po pravdě.
Gabriel se zamračil. ,,Snad jí nevěříš? Vždyť je blbá!"
,,Taky si myslím. Nevěřím jí," řekl Pavel. Lhal.
Gabriel seděl s Kristinou a chtěli, aby si Pavel sedl do lvice za ně nebo vedle nich, ale už tym nebylo místo. Musel si sednout do poslední lavice vedle nějakého kluka. V lavici vlevo od nich seděla Alice. Nikdo se k ní nepřisedl. Zůstala tam sama. Chtěl si s ní promluvit, ale neodvážil se kvůli Gabrielovi. Gabriel a Kristina si s ním chtěli povídat každou přestávku.
Až když skončilo vyučování (stejně se neučilo) měl možnost si s Alicí promluvit. Počkal na ni před školou.
,,Proč se s tebou nikdo nebaví?" ptal se Pavel.
,,Nevím. Někdo je neoblíbený prostě proto, že je stydlivý a neumí si najít přátele a nebo je jednoduše jiný…"
Už neměl možnost si s ní víc povídat, protože ze školy vyšli Gabriel s Kristinou. Hrozně si ho přivlastňovali a jemu to vadilo, ale neodvážil se jim to říct. Ti dva se zamračili na Alici, Alice se zamračila na ně a Pavel nevěděl jak se má tvářit, tak se snažil zachovat neutrální výraz. Pak vzala Kristina Pavla a šli.

Odpoledne, když mu mamka dovolila jít ven se Pavel chtěl pobavit s Alicí. Vyšel před dům. Alice zase seděla na schodech a pozorovala ostatní. Asi jí to bavilo víc než sedět doma. Rozhlédl se a zjistil, že opodál sedí Gabriel s Kristinou. Proč nikdy nejsou třeba doma?! Proč mu nikdy nedají pokoj?! Sám se musí rozhodnout s kým se chce bavit a s kým ne! Rád by jim to řekl, ale to není tak jednoduché, jak se může zdát. Nepřiznával si to, ale bál se jich. Bál se jejich reakce. Bál se jejich pomsty… Hlavně po tom co mu řekla Alice.
Nějakou dobu je pozoroval, naštěstí si ho nevšimli. Pak se podíval po Alici. Nebyla tam.
,,Ahoj," ozvalo se u jeho pravého ucha. Otočil se.
,,Čau," řekl Alici.
,,Leknul ses?" smála se Alice. ,,Divím se, že sis mě vůbec nevšimnul. Vlastně se ani nedivím, všichni tady hrozně řvou. Nebo tě tak zajímají ti dva?" zamračila se. ,,Musíš se rozhodnout s kým se chceš přátelit. Buď já nebo oni…" Při slovech oni se zamračila na Gabriela a Kristinu.
,,To je moc těžké rozhodnutí…" řekl Pavel.
,,Těžké? Těžké?! To není těžké, to je přece úplně jasné! Víš co dělají?! Oni… Oni…"
,,Oni co?"
,,Nic…"
,,Jaktože nic? Chtěla jsi něco říct, tak to dopověz!"
Alice mlčela. ,,Tak co?" naléhal Pavel.
,,Ať ti to řeknou sami!" řekla Alice.
,,Proč mi to neřekneš ty?" Zatřásl s ní.
,,Připomínáš mi Gabriela…" Zvedla se a rychle odešla.
Pavel za ní chvíli hleděl. Trápily ho výčitky svědomí.
,,Ahoj! Pojď za náma!" zavolal na něj Gabriel.
Pavel se otočil, zašel do domu a práskl za sebou dveřmi.



____________________________________________________________________________

Každý, kdo četl nabo viděl Stmívání si hned bude myslet, že Alice je upírka. Musím vás zklamat - není. Ale udělám jí nějakého upířího příbuzného (když se mi to bude hodit), abyste se na mě nezlobili. XD

Rozcestník - kapitolovky

10. ledna 2009 v 20:31 | Katk@ |  Na kapitoly

("obálka" ZM ve větším tady)
Žánr: dobrodružné/fantasy(/trochu komedie)... Fakt netuším... prostě můj vlastní žánr :D
Popis: Karina se se svým nevlastním bratrem Dominikem přestěhuje z vesnice do svého rodného městečka se zvláštním jménem Hořčice. Brzy se skamarádí s partou svých spolužáků. Oni tuší, že na tomhle městě je něco magického, ale Karina potřebuje přesvědčivý důkaz... a taky ho dostane...
Hl. postavy: Karina, Robin, Daniel, Teo, Bota (kluk), Leo, Dominik, Jeroným a další... (mám tu fakt hodně postav :D)
Počet kapitol: 28
Stav: pozastaveno. Možná už to nikdy nedopíšu. Možná ani nikdy nebudu pokračovat. *rychle se schovává za židli*
Žánr: akční/komedie.
Popis: Zrovna o jejich čtrnáctých narozeninách se vedle nich přistěhuje starý mrzutý pán, který se jim zdá už od začátku podezřelý...
Hl. postavy: Nikola, Tereza, Martina
Počet kapitol: 3
Stav: nepíšu

Žánr: (dobrodružná) komedie
Popis: Nevěříte, že se dá napsat komedie o čtyřech lidech, kteří se ztratí v džungli?
Hl. postavy: Martin, Nikolas, Carola, Karel
Počet kapitol: 2
Stav: mám napsanou ještě jednu kapitolu, ale nechce se mi ji přepisovatdo počítače a už dlouho jsem nepokračovala, ale to neznamená, že nikdy nebudu.


Žánr: fantasy
Info.: společná povídka se Sasankou.
Hl. postavy: Dita, Eliška
Počet kapitol: tady je to trochu složitějši... Sasanka vždy napíše jeden den Dity a já potom napíšu jeden den Elišky...
Dohromady je to 6 článků.
Stav: teď jsem já na řadě s další kapitolou a moc se omlouvám, že nepokračuju...

Žánr: akční/komedie
Popis: Název mluví za vše. :)
Hl. postavy: Jessica, Mike, Nicol
Počet kapitol: prolog + 1. kapitola
Stav: ani nevím, jestli budu někdy pokračovat... Hmm... z toho prologu by se dala udělat dobrá jednorázovka... :D

Žánr: fantasy
Popis: Cosi s vlkolaky a upíry. :D (Nenechte se zmást jménem Alice, nemá nic společného se Stmíváním.)
Hl. postavy: Pavel, Alice, Gabriel, Kristina
Počet kapitol: 2
Stav: mám napsanou ještě jednu kapitolu, ale už dál pokračovat nebudu.


OJaJP - 1. kapitola: nápad

10. ledna 2009 v 16:56 | Katk@ |  Odvážná Jess a její problémy
OJaJP je zkratka Odvážná Jess a její problémy, budu to používat, protože název je moc dlouhý.
Nelekněte se, že tady je 2x 1.kapitola. Tu původní 1.kapitolu jsme přejmenovala na prolog, takže tohle je 1. kapitola.
____________________________________________________________________________
1.KAPITOLA


Nápad


Nejvyšší čas abych se představila! Jmenuji se Jessika Parkerová, je mi15, mám hnědé vlnité vlasy pod lopatky a zelenomodré oči. Většinou se nemaluju - na ty barbíny, co si v zimě radši nechají zmrznout uši, než aby si zničily účes čepicí mám svůj názor… Nejsem ani vysoká ani nízká, vlastně na mě není nic moc zvláštního až na to, že se ráda pouštím do nebezpečí a prohlašuji se (jen mezi kámoši) za Odvážnou Jess. Není pravda, že nevím co je to strach; bojím se jako všichni ostatní, jenom dokážu svůj strach dobře potlačit a skrývat. Mike se pořád snaží dokázat, že nedokážu všechno. Oblékám se radši do nenápadných odstínů, hlavně černé, bílé, modré, tmavě zelené, hnědé atd…
Mike je můj nejlepší kámoš. Možná se někdo diví, jak se dá kamarádit s klukem, ale já ho beru jen jako kámoše a nic jiného! Mike má světlé hnědé vlasy - o trochu světlejší než já - které má pořád rozcuchané. Jeho vlasy snad nikdy neviděly hřeben. Jeho oči jsou hnědé a pořád má dobrou náladu. Je příšerně přátelský až vtíravý. Ani se neobtěžuje předstírat, že se ničeho nebojí. Obléká se podle nálady. Tu má pořád dobrou, ale to by musel furt nosit žlutá trička… Takže se oblíká spíš do modré, hnědé tmavě fialové, šedé, černé, bílé…
Nicol je moje nejlepší kamarádka. Má hodné tmavé hnědé vlasy po ramena (prostě jsme se tak sešli -všichni hnědovlasí), které nejčastěji nosí v svázané v ohonu. Oči má tmavé stejně jako vlasy. Hrozně se bojí myší. Je přátelská a pořád přirozená. Nesdílí můj názor ohledně líčení, ale nepřehání to. Obléká se ráda do křiklavých barev např.: oranžová, žlutá, fialová, světle zelená, ale i červená černá.

,,Tak by mě zajímalo, jaký máš zase inteligentní nápad," řekla jsem Mikovi.
,,Však se to brzy dozvíš," odpověděl Mike a ušklíbl se. ,,Podívej se na Katy. Nezdá se ti že je ti nějak podobná, když si sundala ty brýle?"
Ohlédla jsme se.Katy je naše třídní šprtka. Aspoň to o ní všichni tvrdí. Ale nemusí to být tak docela pravda. Já má přirozené nadání a na matiku a fyziku, takže se nemusím tolik učit. Někdo si myslí, že se furt šprtám, když mám tak dobré známky, ale já se naopak učím míň než ostatní. Mám prostě to štěstí, že mi to jde samo. S Katy je to možná stejné, ale je stydlivá a nemá tolik odvahy, aby se prosadila. Když jsem si ji prohlížela pozorně nějaké podobnosti tam byly. Má krátké hnědé vlasy, trochu jakoby zrzavé - na slunci se jí červeně lesknou, má stejné modrozelené oči jako já, ale nosí brýle.
,,Když se pozorně podívám, možná je mi trochu podobná," řekla jsem.
,,Já bych řekl, že byste klidně mohly být sestry," trval na svém Mike.
,,Když myslíš… Záleží na tom?"
,,Ale ne, jen mě něco napadlo…"
,,Tak ven s tím. Je to další zkouška odvahy?"začínala jsme mít nějaké zlé tušení.
,,Chceš to vědět? Dobře, ale je to blbost… Napadlo mě, že byste si s Katy vyměnily role, jako že by sis ostříhala vlasy a-"
,,Tak to je fakt blbost," přerušila jsem ho.
,,Náhodou… To říkáš protože se bojíš!" vykřikl Mike vítězně. Když na něco nechci přistoupit, vždycky řekne, že se bojím.
,,Katy by na to nepřistoupila."
,,Něco bysme jí nabídli."
,,A to si představuješ jako co?" řekla jsme s hrozbou v hlase.
,,Strávit den v kůži oblíbené holky, to ti nepřipadá jako dost dobrá odměna?"
,,Asi máš pravdu. Ale ona neví, co je legrace. Stejně by nechtěla."
,,Ale ty chceš!" vykřikl Mike, ,,uvažuješ o tom!"
,,Co se děje?" Přišla za námi Nicol. "O co tady jde?"
,,Dostal jsem geniální nápad!" řekl Mike.
,,Ha, ha, ha" neodpustila jsem si. Vrhl po mně naštvaný pohled.
,,A co je to za nápad?" ptala se Nicol.
,,No.. Vlastně není tak geniální…" připustil Mike.
,,Stejně ho chci slyšet," trvala na svém Nicol.
Tak jí to Mike pověděl. "… a třeba by tak mohly jít na školní výlet, který bude příští týden, budou pořádně zabalené do bundy a nikdo nic nepozná!" dokončil svůj výklad Mike.
,,To se mi nezdá," řekla Nicol.
,,Ale za zkoušku nic nedáš. Aspoň bude sranda!" přesvědčoval ji Mike.
,,Zase zábava na můj účet…" poznamenala jsem.
,,A kdo musel viset skoro celou noc na stromě? Hmm?" řekl Mike nasupeně.
Byl to kruh, ve kterém jsme se motali, tahle debata neměla konce. Zvonění pro mě bylo osvobozením.
Byl dějepis, pro mě předmět naprosto nedůležitý, takže jsem měla hodně času na přemýšlení. Možná to nebyl tak špatný nápad. Jak říkal Mike, byla by aspoň sranda.

____________________________________________________________________________
Není to zase moc dlouhé?
Prosím omluvte chyby... Můžou být způsobené i počítačem... Někdy blbne..