MaJV - 1. Dita - výměna

13. ledna 2009 v 20:36 | Katk@ (Sasanka) |  Matka a její vnuk
Tuhle kapitolu napsala Sasanka.
Tady taky začnu pouýívat zkratku MaJV.
_________________________________________________________________________

Už je to patnáct dní, co jsem oslavila sedmnáctiny. Bomba, ne? Už jenom rok a budu si dělat řidičák. Už jenom dva roky a budu mít maturitu (snad). A dneska jsem dostala od našich konečně dárek - říkali, že ho dostanu asi malinko s opožděním. Mám mobil. No věřili byste tomu? Naši mi normálně dali mobil. Jsem asi desátý člověk ze třídy co má mobil (a to je nás 28).
Je to šedo-modrá Nokie. Není to takovej křáp jako mají ostatní. Tahle má i obrázky. A dají se posílat v SMSce. A taky má dvě hry. První je had, ale ten mi zatím moc nejde, pořád mám problém nenarážet do zdí. Druhá hra je o něco jednodušší: vpravo to vystřelý takový malý míček a ten se odráží od různých věcí na displeji, třeba od takovýho útvaru co připomíná golfovou hůl, a nesmí spadnout do jamky, která je dole (na to jsou tam takový dvě páčky, kterýmase pohybuje a míček to odráží). Ta mi jde o něco líp, ale pořád si pletu tlačítko 6, který pohybuje pravou páčkou, a tlačítko 9, které odstartuje míček. A psaní SMSek mi taky nejde zrovna moc rychle. Vždycky než najdu kde to potřebné písmeno jo. Třeba Z je na devítce jako čtvrtý, to vím jasně a Áčko je pod dvojkou jako první. Ale u ostatních si nejsem tak jistá. Když na některých tlačítkách jsou písmenka po třech, jinde po čtyřech. Pak se v tom má člověk vyznat.
Hnedka jsem zkoušela volat Radkovi, svýmu klukovi. Rodiče o něm zatím nevěděli, ty by mi dali, kdybych domů přitáhla někoho jako je Radek. On totiž jezdí na motorce, a naši si myslí, že je motorka stroj smrti (nebo mu tak alespoň říkají). A taky má v uchu náušnici a to by se jim taky moc nelíbilo.
Vytáhla jsem z pod polštáře diář a hledala v něm Radkovo číslo. Už si ho skoro pamatuju nazpaměť, ale pořád se mi plete poslední trojčíslí. Radek má mobil už dávno, protože chodí na brigádu a občas taky krade (moc se mi to nelíbí, ale co můžu udělat). Takže měl vlastní mobil už dlouho předtím, než sme se poznali.
"Haló, kdo je to?" ozval se jeho sametový hlas a já se rozhodla, že si z něj trošku vystřelím.
"Tady policie České republiky, mluvíme s panem Kudrnou?" prohlásila jsem pomalu co nejhlubším hlasem a dala důraz hlaně na slovo policie. "Máme tady hlášení, které jasně dokazuje, že jste byl včera večer v 8:20 na místě, kde došlo k ozbrojenému útoku na mladistvého. Co nám k tomu můžete říct?"
Na druhém konci telefonu bylo tiho. Dost dlouho tam bylo ticho. Až moc dlouho tam bylo ticho abych to upřesnila. A potom se zamyšleně ozvalo "Omlouváme se, tady je pohřební služba, my jsme včera toho ubožáka museli zlikvidovat, byl rozmáznutej jako moucha na předním skle, nebyla to pěkná podívaná." Říkal taky dost pozměněným hlasem. Potom jsem slyšela jak se uchechtl a řekl: Ahoj Dituš, odkud voláš?" Úplně jsem viděla, jak se na druhém konci drátu (sakra, mobil vlastně nemá dráty- tak jak to fungje???) usmívá tím svým krásným zbůsobem na půl pusy. To mě u něj vždycky dostalo.
"Jak jsi poznal, že jsem to já. To není fér." kňourala jsem naoko rozmrzele.
"Lásko, tvůj hlas bych poznal i kdybych byl nahluchlej. S tím už musíš počítat. A ještě si mi neřekla odkud voláš."
"Nebudeš tomu věřit." naschvál jsem to natahovala. "Naši mi dali mobil"
Zase to ticho, ale teď už nebylo moc dlouhé. Netrvalo ani vteřinu a ozvalo se: "No to je skvělý, takže žádný tajný telefonáty, aby vaši nezjistili s kým mluvíš. a budu ti moct napat kdy budu chtít. Teď teprve začíná bejt všechno dokonalý. Milu--- Doprdele, zdrhejte volové, to sou chlupatý..."
túúúút... túúúút....
A telefon už byl hluchej. Podle toho co říkal teď na konci a co už nebylo určeno pro moje uši, byl zase s partou kamarádů na nějakým "tahu" jak on nazýval jejich toulání městem a okrádání stařenek.
Už bylo půl osmé večer a já neměla co dělat. Jestli Radka zase dovedou na stanici, pokárají ho za neuměřené chování a zase ho psutí jako obvykle, nebudu mít co dělat příští tři hodiny. A jestli ho nechytí, nebudu mít co dělat příštích pět nebo šest hodin. Tak jsem šla zapnout počítač. Naši někde pod rukou sehnali strašně levně operační systém Windows 2000, takže máme asi nejlepší počítač široko daleko. A navíc máme i přístup na internet. Takže jsem z nudy začala hledat něco o předpovídání budoucnosti, tohle téma mě vždycky zajímalo. Snila jsem o tom, že jednou - možná už za dvacet nebo třicet let - budeme moci cestovat časem do budoucnosti, abychom mohli vidět, co s námi bude. A třeba abychom mohli napravit chyby, ke kterým by mohlo dojít.
Narazila jsem na zajímavou stránku. Byla celá tak nějak nadčasově upravená, měla moc hezké pozadí, hlavičku... prostě ten typ stránek, které vás na první pohled zaujmou. Četla jsem úvodní text: "Přemýšleli jste někdy o své budoucnosti? Napadlo vás, jaké bude vaše stáří, váš dospělý život? Jaké budou vaše děti, vaše vnoučata, váš budoucí manžel a zaměstnání? A co kdybyste mohli do budoucnosti nahlédnout? Ale varuji vás, cesta to nebude snadná, a možná ani nebude cesty nazpátek. Přesto chcete vědět co vás čeká... Dobrá posaďte se. Začínáme... "
Znělo to slibně. Jednalo se o věštírnu nedaleko odtud. Řekla jsem si, proč ne, ráda nakouknu kousek do budoucnosti, třeba na to, jak se bude vyvýjet můj vztah s Radkem, nebo jestli udělá Gábina ty přijímačky.
Oblíkla jsem si bundu, teplé boty, zahulákala jsem na mamku, že jdu ven se psem, a už jsem si to namířila směr ulice Palackého. Věštírnu jsem poznala hned. Byla to taková moderní budova se spoustou záclon v oknech. Otevřela jsem dveře a šipka za nimi mě nasměrovala dlouhou hodbou za světlem, které vycházelo z dalších dveří, které byly pootevřené. V tu chvíli jsem dostala strach.
Zaťukala jsem a ozval se milý ženský hlas, takový sametově jemný. "Pojď dál".
Otevřela jsem a tam za stolem seděla žena, typická vědma. Měla silné brýle, trochu rozcuchaný účes, spoustu prstený, náramků a korálů, a na prsou měla připnutou brož. Ačkoliv byly její šperky přeplácané, působilo to svým způsobem moderně a elegantně. Ukázala rukou na židli přede mnou a já si sedla. beze slov začala míchat karty akoukala na mě před obroučky těch silných brýlí.
potom promluvila. "Takže ty chceš vědět něco o svém příteli a také o někom z rodiny. O sourozenci nepletu-li se."
"Ano, ale jak tohle..." chtěla jsem se zetpat jak to může vědět, když jsem ještě nic neřekla, ale ona mě umlčela zdviženým prstem.
"To už patří k mojí práci, děvče.Tvůj přítel..."
"Radek" vyhrkla jsem, šťastná, že alespoň něco neví.
"Jistě Radek. On není zrovna příkladem vhodně se chovajícího chlapce, že?" Usmála se, a kolem očí se jí vytvořily drobné vrásky. Až teď jsem si všimla, že je celkem mladá. Představovala jsem si ji jako padesátiletou tlustou páprdli, a zaím přede mnou seděla celkmem mladá dáma, nemohlo jí být víc než 35 let. A tlustá nebyla ani omylem, naopak, byla velice hubená. Až se pod záplavou korálů ztrácela.
"Ale miluje tě, o tom není pochyb." pokračovala ta kartářka dál. "Jenom si nejsem jistá, jak dlouho bude jeho zamilovanost trvat. Jestli spolu přečkáte všechny zlé časy. A navíc bys o něm měla říct svým blízkých, kteří ještě neměli tu čest ho potkat."
"A co Gabča?" ptala jsem se, celá vyvedená z míry.
"Sestra?"
kývla jsem hlavou.
"O tu se bát nemusíš, v příštích měsících se jí povede mnohem líp než kdykoliv jindy."
Odložila karty, obešla stůl a dřepla si přee mě. Vzala do dlaně mou ruku, podívala se na čáry které mám v dlani.
"Jsi zvídavá bytost. Toužíš po vědění. Chceš mít všechno naplánované dopředu, přesně nalinkovaný osud. Ale není vždycky všechno takové, jaké si to vysníš." dál sledovala moji dlaň a zamyšelně se mračila. "Ne, to není dobré. Vidím tvoji budoucnost naprosto odlišnou od tvých představ. Nevím jakým směrem, jestli horší či lepší. Každopádně to bude budoucnost, s jakou nepočítáš." Potom zase vstala a přesunula se zpět ke své židli. "Myslím, že dnes po tobě nebudu chtít žádné peníze, však ty přijdeš ještě někdy. Zase se uvidíme, cítím to v kostech."
"Děkuju a... nashledanou." odpověděla jsem poněkud zmatená vším, co jsem slyšela.
Už jsem byla udveří, když se ozval její hlas naposled. "Počítej, že od dnešního dne se tvůj život změní. Už nic nebude takové jako to bylo dřív. Myslím, že si uvědomíš spoustu věcí, které by jsi jinak neviděla. Doufám, že ti to otevře oči."

Ani nevím, jak jsem se dokázala dostat domů. Byla jsem jako v mrákotách. A v noci se mi zdál velice zvláštní sen o létání...
_________________________________________________________________________
Je to tak snadné okopírovat a nemuset se s tím hodinu psát XD No... teďmě to taky čeká - teď jsme na řadě já! Přiznám se vám, že nemám skoro vůbec představu o tom, jak to napíšu :(
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ♥Šárka♥ ♥Šárka♥ | Web | 15. ledna 2009 v 14:24 | Reagovat

Ahojky děláš diplomky nebo jen tak SB?

2 ♥Šárka♥ ♥Šárka♥ | Web | 16. ledna 2009 v 14:34 | Reagovat

jestli bys byla tak hodná a co na něj chceš ty?

3 bety bety | Web | 17. ledna 2009 v 8:46 | Reagovat

Ahoj!Máš moc hezký blog.Klikni na Web a podívej se prosím na můj blog!Jestli se ti bude líbit,tak na něj můžeš chodit častěji...

4 Lizzie........♥SBéčko♥ Lizzie........♥SBéčko♥ | Web | 20. ledna 2009 v 9:23 | Reagovat

Je to oparvdu výborný...xD Rpzhodně to vypadá dost zajímavě...xDTalže se těšim na pokráčko...xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama