Záhadné městečko - 1. kapitola

7. června 2009 v 20:48 | KaThea |  Záhadné městečko
Po roce jsem se rozhodla přepsat starší verzi ZM do lepší. U některých kapitol, kde se něco hodně změní, budu nechávat starší verze, abyste mohli porovnat, jak jsem se zlepšila.

Novější verze


Začátek téhle kapitoly je úplně jiný, než když jsem to psala před rokem, ale do té druhé časti, jsem jen přidala pár vět a změnila nějaké detaily... Báru jsem přesadila do jiné lavice, Romaně jsem přebarvila vlasy a taky jsem přejmenovala jejich třídní, ale to bude až v příští kapitole...

 ---------------------------------------------------------------------------------------

Tak to jsem já. Karina Vopršálková, ode dneška třináct let. Oči podivné barvy, které by se dalo při troše dobré vůle říkat modrozelená. Blonďaté vlasy svázané do dvou culíků. Nos zvednutý tak vysoko, že vypadám jako prase. A oblast pod hlavou taky není nijak slavná. Hrudník jako by mi přejel parní válec... Áchjo...
Povzdechla jsem si odvrátila se od zrcadla. Rozhlédla jsem se po svém novém pokoji. Nebyl to pohled o moc lepší. Jediné, co tu zatím bylo, byl zelený koberec, pár skříní oblepených tlustými lepicimí páskami a několik neotevřených krabic. A zrcadlo. To mi určitě udělali schválně! vztekala jsem se v duchu.Copak neví, jak nerada se na sebe dívám do zrcadla?
Do pokoje vběhl můj bratr Dominik. Shodou okolností je stejně starý jako já, ale nevypadáme jako dvojčata ani jako sourozenci. Hlavní důvod je ten, že já mám světlé vlasy a on černé. Je to totiž můj nevlastní bratr.
"Mamka ti vzkazuje, že si máš začít vybalovat," sdělil mi.
"A co postel?" zeptala jsem se.
"To prý počká."
"To budu jako spát na zemi nebo co?"
Brácha se podíval pod své nohy.
"Tak to bych být tebou nechtěl, máš tady hnusný koberec. Já mám lepší! Modrý!"
"Mě se tento líbí," odsekla jsem a obrátila jsem se k němu uraženě zády.
"A smrdí."
Otočila jsem se a musela jsem se zasmát. Pohled na bratra, jak klečí a očichává koberec, se mi nenaskytne každý den.
"Běž si fetovat svůj koberec, když se ti tento nelíbí," odbyla jsem ho se smíchem.
Kupodivu poslechl. Tedy nevím, jestli šel čichat ke svému koberci, ale kažodopádně odešel.
Takže zrovna dnes jsme se přestěhovali do Hořčic. Nebo Hořčice? Nevím, jak se název Hořčice skloňuje. Každopádně je to zvláštní jméno. Budu se muset někoho zeptat, jak vzniklo. Takže dnes se stěhujeme do Hořčice. Zrovna dnes, když slavím třinácté narozeniny! Je to nefér, ale co se dá dělat? Radši bych zůstala ve své vesnici. Ráda bych řekla "rodné vesnici", ale nemůžu, protože jsem se prý narodila v Hořčici. Návrat do rodného města mě
ale vůbec neláká. Budu muset změnit školu. Ztratím všechny kamarády. A ztratím se jistě i já sama. Pravděpodobně cestou do školy. A pak budu muset učitelce trapně vysvětlovat, že jsem zabloudila.
Další den jsem se pokusila prozkoumat město. Tedy, měla jsem to v plánu, ale obrátila jsem to hned, jak jsem se dostala na konec ulice, protože s mým skvěle rozvinutým orientačním nesmyslem bych nedobloudila domů do Vánoc. Takže jsem ty tři týdny do začátku školy strávila v našem novém bytě u počítače nebo u televize.
Do školy jsem se docela těšila, ale zároveň jsem se i bála. Ale když jsem se před ní ocitla, všechny pocity odsunulo stranou překvapení. Byla obrovská! Mnohem větší, než na jakou jsem byla zvyklá na vesnici. Měla jsem ale v tak velké škole problém najít třídu. Prošla jsem se několikrát od třídy k šatně a naopak, abych si to zapamatovala. Pak jsem sebrala odvahu a vkročila do třídy. Učením cesty jsem se moc zdržela, takže už byla skoro všechna místa obsazena. Přelétla jsem pohledem třídu. Volné místo bylo vedle vysoké blondýny v první lavici, tlusté holky ve druhé, brýlaté zrzky v lavici za ní, která vypadala jako šprtka, a kluka ve vytahaném červeném svetru úplně vzadu. Nikdo nevypadal příliš sympaticky. Nakonec jsem si šla jsem sednout vedle té blondýny v první lavici u okna. Obdařila mě kritickým pohledem a obrátila se zpět k holkám ve vedlejší lavici, se kterými se bavila. Nejspíš usoudila, že někdo s takovým nosem a oblékáním nestojí za pozornost. Byla jistě namyšlená nána. A její dvě kamarádky taky. Měly obličeje jako od plastického chirurga, vlasy, jako by právě přišly od kadeřníka a o jejich hrudích radši ani nemluvím. Nemusela jsem se dívat, abych věděla, že mají minisukně.
"Hm. Ahoj," špitla jsem.
Znovu se na mě podívala.
"Čau," řekla bez zájmu a pokračovala v diskuzi o nejnovější kosmetice.
"Jsem Karina," zkusila jsem to znovu.
"Já Bára," řekla, aniž se otočila.
Vzdala jsem to. Dospěla jsem k názoru, že budu radši sedět na lustru než s ní. Vydala jsem se hledat jiné místo.
Přesunula jsem se do prostřední řady o lavici dozadu vedle holky, která byla dvakrát objemnější než já. Budu si vedle ní sice připadat malá, ale aspoň ne tak škaredá, jako kdybych seděla vedle té bárbíny.
"Ahoj," začala jsem znovu od začátku.
"Ahoj," pozdravila mě. Na to, jak byla velká, měla překvapivě vysoký a slabý hlas.
"Já jsem Karina," pokračovala jsem.
"Jsi nová?" zeptala se.
"Jo."
Pokývala hlavou. "Tak to ti nezávidím."
Pozvedla jsem tázavě obočí. Ale ona se na mě už nedívala. Začala se přehrabovat v tašce.
"Jak se skloňuje Hořčice?" napadlo mě najednou.
"Myslíš normální hořčici nebo tohle město?"
"Město."
"Já nevím. Hořčice, druhý pád: Hořčice, třetí pád: Hořčici… Nejsem si jistá, nikdo to neřeší."
"Hořčice, bez Hořčic, k Hořčicím, Hořčice, o Hořčicích, s Hořčicemi," ozval se hlas za námi.
Otočila jsem se.
Seděla tam nazrzlá, brýlatá holka, úplné vtělení inteligence.
"Romana," usmála se a odhalila tak rovnátka.
Nemám tak bystrý mozek, takže jsem chvíli čekala na konec věty, a když nic nepřišlo, přemýšlela jsem, co tím chtěla říct. Najednou mi svitlo.
"Ach, Karina!" vykřikla jsem.
"Těší mě," řekla Romana. Vypadalo to, že to myslí upřímně.
"Proč se tohle město jmenuje Hořčice?" vyzvídala jsem.
"Pokud vím, tak… nevím." Připadalo mi velmi nezvyklé slyšet to poslední slovo právě od ní.
"Nevadí," uklidnila jsem ji.
V tu chvíli zazvonilo.
A v tu chvíli taky vešla do třídy učitelka. Něco mi říkalo, že by tak být mělo a něco jiného zase, že to takhle být nemá. Učitelka by měla vejít do třídy se zazvoněním, ale dosud jsem nezažila, že by to fakt udělala.

_______________________________________________________________________

Původní verze

(i s původním komentářem)

V tomhle článku jsou obrázky hlavních postav, které jsem nakreslila. V téhle kapči je jen Karina a její nevlastní bratr Dominik, ostatní budou až ve druhé kapitole. A v tamtom článku je i anketa o názvu. Ta je i u tohohle čánku.
Tahle povídka mě šíííííleně baví!! Už mám 40 stránek v sešitě.
No nic, už nevím, co bych dál napsala, tak pěkný počtení... :)

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Začalo to, když se mamka a její přítel vzali a rozhodli se přestěhovat z vesnice do města. Já, mamka, její manžel a jeho syn Dominik.
Shodou okolností je Dominik stejně starý jako já, ale nevypadáme jako dvojčata, ani jako sourozenci. Hlavní důvod je ten, že já mám blonďaté vlasy a Dominik černé. Ale jinak má trochu podobný nos a pihy by taky byly, i když já jich mám jednoznačně víc. Dominik je příliš živý a často mi leze na nervy. Ale jinak se máme rádi, jak bychom byli vlastní sourozenci. Jmenuji se Karina. Mám zelenomodré oči a světlé vlasy, které nosím vždy svázané do různých variací dvou culíků. Je vážně dost variací dvou culíků.. Ned ušima, pod ušima, vzadu na temeni… Jednou jsem zkusila culíky hodně vysoko na hlavě. Vypadala jsem jako rozbitá anténa. Lidé mi často vyčítají, že mám moc pěkné vlasy nato, co s nima dělám. Že bych si je měla rozpustit, ale mě to takhle vyhovuje. O záplavě pih už jsem se zmínila. Nos mám zvednutý trochu víc nahoru, než je pěkné, takže vypadám buď jako prase nebo nějaká namyšlená blondýna, což mě štve, protože taková vůbec nejsem. Oblast pod hlavou taky není nijak slavná. Hrudním jako by mi ho přejel parní válec. No, to zas přeháním… Lidé o mně pravděpodobně říkají věci jako: "Jo, vy myslíte tuhle Karinu. Na tu jsem málem zapomněl. Je taková nevýrazná. Nezvyklé jméno. Má moc pěkné vlasy, ale co s nima dělá…! Má divný nos. A je… jak bych to… méně přírodou obdařená v oblasti hrudníku. Ale je docela milá."
Takže zrovna snesše stěhujeme do Hořčic. Nebo Hořčice? Nevím, jak se název Hořčice skloňuje. Je to každopádně zvláštní jméno. Budu se muset někoho zeptat, jak vzniklo. Takže dnes se stěhujeme do Hořčice. Zrovna dnes, když slavím třinácté narozeniny. Je to nefér, ale co se dá dělat? Radši bych zůstala ve své vesnici. Ráda bych řekla "rodné vesnici", ale nemůžu, protože jsem se narodila v Hořčici. Návrat do rodného města mě ale vůbec neláká. Budu muset změnit školu. Ztratím všechny kamarády. A ztratím se jistě i já sama. Pravděpodobně cestou do školy. A pak budu muset učitelce trapně vysvětlovat, že jsem zabloudila.
Nevrle jsem hleděla na svůj "narozeninový dárek", což byl náš nový dům. Vlastně byt. Ale měl pět pokojů, to bylo super. Není to sice tolik, kolik měl náš dům, ale mamka říkala, že domy ve městě jsou moc drahé, tak máme alespoň velký byt.
A o tři týdny později jsem hleděla zase na novou školu, ale tentokrát ne nevrle, ale překvapeně. Byla obrovská. Mnohem větší, než na jakou jsem byla zvyklá na vesnici. A měli jsme na výběr ze dvou obědů, to pro mě bylo ještě větší překvapení, ale tentokrát příjemné. Měla jsem ale problémy s tím najít třídu. Prošla jsem se několikrát od třídy k šatně a naopak, abych si to zapamatovala. Pak jsem sebrala odvahu a vkročila do třídy. Učením cesty jsem se moc zdržela, takže už byly skoro všechny místa obsazeny. Přelétla jsem pohledem třídu a šla jsem si sednout vedle vysoké blondýny ve druhé lavici. Obdařila mě kritickým pohledem a obrátila se zpět k holkám ve vedlejší lavici, se kterými se bavila. Nejspíš usoudila, že někdo s takovým nosem a oblékáním nestojí za pozornost. Byla jistě namyšlená bárbína. A její dvě kamarádky taky. Měly obličeje jako od plastického chirurga, vlasy, jako by právě přišly od kadeřníka a o jejich hrudích radši ani nemluvím. Nemusela jsem se dívat, abych věděla, že mají minisukně.
"Hm. Ahoj," špitla jsem.
Znova se na mě podívala.
"Čau," řekla bez zájmu a pokračovala v diskuzi o nejnovější kosmetice.
"Jsem Karina," zkusila jsem ti znovu.
"Já Bára," řekla, aniž se otočila.
Vzdala jsem to. Dospěla jsem k názoru, že budu radši sedět na lustru než s ní. Vydala jsem se hledat jiné místo.
Sedla jsem si vedle holky, která byla dvakrát objemnější než já. Budu si vedle ní sice připadat malá, ale aspoň ne tak škaredá, jako kdybych seděla vedle té bárbíny.
"Ahoj," začala jsem znovu od začátku.
"Ahoj," pozdravila mě ta holka. Na to jak byla velká měla překvapivě vysoký a slabý hlas.
"Já jsem Karina," pokračovala jsem.
"Jsi nová?" zeptala se.
"Jo."
Pokývala hlavou. "Tak to ti nezávidím."
Pozvedla jsem tázavě obočí. Ale ona se na mě už nedívala. Začala se přehrabovat v tašce.
"Jak se skloňuje Hořčice?" napadlo mě najednou.
"Myslíš normální hořčici nebo tohle město?"
"Město."
"Já nevím. Hořčice, bez Hořčice, k Hořčici… Nejsem si jistá, nikdo to neřeší."
"Hořčice, bez Hořčic, k Hořčicím, Hořčice, o Hořčicích, s Hořčicemi," ozval se hlas za námi.
Otočila jsem se.
Seděla tam hnědovlasá brýlatá holka, úplné vtělení inteligence.
"Romana,"usmála se.
Ano, měla i rovnátka.
Nemám tak bystrý mozek, takže jsem chvíli čekala na konec věty a když nic nepřišlo, přemýšlela jsem, co tím chtěla říct. Najednou mi svitlo.
"Ach, Karina!" vykřikla jsem.
"Těší mě," řekla Romana. Vypadalo to, že to myslí upřímně.
"Proč se tohle město jmenuje Hořčice?" vyzvídala jsem.
"Pokud vím, tak… nevím." Připadalo mi velmi nezvyklé slyšet to poslední slovo právě od ní.
"Nevadí," řekla jsem.
V tu chvíli zazvonilo.
A v tu chvíli taky vešla do třídy učitelka. Něco mi říkalo, že by tak být mělo a něco jiného zase, že to takhle být nemá. Učitelka by měla vejít do třídy se zazvoněním, ale dosud jsem nezažila, že by to fakt udělala.
_________________________________________________________________________________
Je tam 15 stránek (v normálním A5 sešitě, kam píšu) nepřerušeneého textu, tak jsem to musela uříznout tady. Je to 6 stránek v tom mém sešitě, zdá se vám to dlouhé nebo krátké...?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rozeta-tvá kámojda Rozeta-tvá kámojda | Web | 7. června 2009 v 21:02 | Reagovat

Hmmm je to zajímavé!!! rozhodně si nenechám ujít další díly.......ale to město hořčice to mě fak dostalo---Určo budu chtít další dílek!!! :-)

2 Sasanka Sasanka | Web | 8. června 2009 v 21:26 | Reagovat

Přečtu si to někdy jindy.... SLIBUJU x) A teďm následují mé chytré kecy (opět... pnanebože, já jsem taaaaak ukecaná)
Mě se prostě nelíbí jméno karina. Jo, Karin je krásné, ale Karina zní jako orážka, prostě kdyby mě někdo říkalo Karino, pocem, asi by mi to vadilo, je to hrozně tvrdé jméno... ale tak třeba jsem jediná, komu se nelíbí :)
K názvu: Proč magické? nebylo by hezčí použít v názvu třeba kouzelné, čarovné, nebo tak nějak (v této chvíli Tě obracím na slovník synonym :D Ten je chytřejší než já) :D

3 Sasanka Sasanka | Web | 11. června 2009 v 19:54 | Reagovat

Právě jsem to dočetla :) Zatím je to takové nemastné neslané, ale to už první kapitoly bývají... Jsem zvědavá, co se z toho vyvine dál...
P.S. Něco proti brýlatým lidem s rovnátky?? Já tak málem taky dopadla, ale naštěstí mi rovnátka nenasadily a už nosím kontaktní čočky :D Ale kdybych měla trošku míň štěstí a teď tu seděla se skly před očima a s lešením v puse, asi bych se trošku urazila :D:D:D:D

4 Lizz Lizz | Web | 12. června 2009 v 18:12 | Reagovat

eh super..xD prej co já vím... tak nevím..xDD jinak.. něco proti rovnátkům a brejlím??:D brejle sice nemám ae rovnátka jo..xD

5 Sasanka Sasanka | Web | 13. června 2009 v 14:50 | Reagovat

Však v klidu, Jenom jsem se opět snažila být trapně vtipná :D

6 Lizz Lizz | Web | 13. června 2009 v 18:05 | Reagovat

Jj já vím..xD v pohodě..xD to senějak neřeší..xD

7 Yone Yone | 23. února 2010 v 5:53 | Reagovat

Hmmm... zajímavé! Nemám teď moc času psá, už más skluz... musím se chystat do školy. XD Ale zatím ej to fakt dobrý. Líbí se mi popisy postav. XD

8 KaThea KaThea | Web | 8. června 2010 v 21:12 | Reagovat

________________________________

Od teď začínají komentáře k nové verzi.
________________________________

9 Žumpa Žumpa | 9. června 2010 v 8:05 | Reagovat

Ta novější verze se povedla. Zvláště ta část s kobercem :D.

10 Yone Yone | 10. června 2010 v 19:57 | Reagovat

Jééé... ta nová verze je fakt mnohem lepší. :D Taková čtivější. :D ojojoj... teď to bude celé muset tisknou znova. *stále má prvních 18 kapitol vytisknutých*

Paráda! Ta Bára mi trochu připomíná Bru od nás... XD

Chudák Karina.. fakt jí tohle nezávidím. *i když to ostatní potom jo*

11 Sasanka Sasanka | 11. června 2010 v 17:36 | Reagovat

Ta část s kobercem mě málem zabila... Když jsem si jen tak ve zkratce přečetla starší verzi, všimla jsem si, jak ses za ten poslední rok strašně změnila ve stylu psaní. Rozhodně k lepšímu:)
A taky jsem si přečetla svoje staré komentáře... Divímj se, žes mě nezačala nenávidět... Nejsou zrovna milé, tak se ti za ně teď zpětně trošku omlouvám. Mohla jsem se vyjádřit trošinku, no,... ohleduplněji :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama