ZM - 6. kapitola

12. října 2009 v 21:34 | Katk@ |  Záhadné městečko
V rekordně krátkém čase je tu další kapitola. Věnuji ji Sasance, protože nebýt jí, nebyla by tu ještě ani tahle kapitola. To ona totiž naléhala, abych ji rychle napsala. Mohla jsem ji useknout v půlce, ale protože Saska má ráda dlouhé povídky, je tahle kapča stejně dlouhá jako předchozí.
Hořice značím kurzívou, protože se můžou snadno splést s Hořčicemi.
Tak pěkně počtení. ;)


Další den už bylo normální vyučování. Zjistila jsem několik věcí.
Za prvé: učitelka výtvarky je totálně praštěná. Pět minut se rozplývala nad mou vázou květin, co jsem nakreslila. Od malička totiž umím výborně kreslit. Nechápu to, protože ani jeden z rodičů kreslit neumí. A jejich rodiče také ne. V naší rodině není kromě mě nikdo, kdo by uměl kreslit.
Za druhé: Bota by prohrál sázku, takže měl štěstí, že Teo jeho návrhy nepřijal, jinak by musel například přilézt za třídní a vyznat se jí z jeho nehynoucí lásky (to už by jistě raději skočil z balkóna). Daniel po krátkém zaváhání souhlasil.
Za třetí: Teo je nejlepší sportovec ze školy. Zezačátku to vypadalo, že je jen o trošku lepší než všichni ostatní, ale pak jsem si všimla něčeho divného. Vždy doběhl do cíle metr před svým soupeřem, jen o sekundu. A vždy přesně takhle. Když Robin viděl, že nad tím přemýšlím, prozradil mi, že Teo dokáže běhat mnohem rychleji, ale prý ho to takhle víc baví. Už ve druhé třídě mu začalo vadit, že je rychlejší než kdokoli z celé školy, a tak se přestal snažit. A takhle to dělá i na závodech. Ale nikdy se mu nestalo, že by to špatně odhadl a skončil druhý.
A všichni byli celý den nervózní z toho, co nás čekalo večer. Dali jsme si sraz v osm u Boty. A domluvili jsme se, že budeme mít všichni černé oblečení.

Když jsme se s Dominikem potají vytráceli z domu, cítila jsem strach i vzrušení. Nevěřila jsem, že je to nějaký duch nebo přízrak nebo co si oni mysleli… Zajímalo mě, co je to za člověka, že po nocích běhá po střechách v černém plášti s maskou.
Robin na nás už před domem čekal. Nevím, proč jsem se v jeho blízkosti cítila v temných ulicích lépe než s Dominikem. Nejspíš proto, že on to tu znal, důvěřovala jsem mu.
Cestou jsme nepromluvili ani slovo. Přemýšlela jsem, co mě vedlo k tomu, abych si vzala černé gumičky do vlasů, když mou světlou hřívu půjde vidět na kilometry daleko.
Botův vysoký starý panelák čněl vysoko nad ostatní malé budovy s rovnými střechami. Tea jsme viděli už zdálky, jak se opírá o stěnu před vchodem.
"Bota ztratil svou tarantuli," oznámil nám.
"Jak se to stalo?" ptal se Dominik.
"No, zapomněl zavřít terárium a ona mu utekla. A teď ji hledá. Jistě si dokážete představit, kolik mu dá práce ji najít v tom svém nepořádku."
Když se Bota za deset minut objevil, řekl Teovi: "rozhodl jsem se, že ji nechám, ať vyleze sama. Vyleze, až bude chtít nažrat. Tak pojďte, než přijde Daniel…"
"Boto!" okřikli ho Robin a Teo dvojhlasně.
No dobře, dobře, ale já říkám, že bude dělat problémy, tak si to zapamatujte, abych pak mohl říkat: ,já jsem to říkal.' "
"Ještě má pět minut, řekl Teo.
Daniel přišel přesně. Měl na sobě svůj červený svetr, který nosil pořád.
"Ahoj," pozdravil a dělal, že si nevšiml Botova výrazu. "Zajímalo by mě, jak se chcete dostat na střechy."
"Po okapu," odpověděl Bota.
"Někde jsou žebříky," upozornil Teo.
"Jo, ale ty jsou vysoko," dodal Robin.
"Teo by mohl někoho vyzvednou," navrhl Dan.
"Já polezu klidně po okapu," machroval Bota.
"Myslel jsem si to," řekl Daniel. "Proto bych navrhoval, aby sis vzal támhletu budovu. Nemá žebřík ani nic jiného."
Bota po něm vrhl pohrdavý pohled, kterým chtěl říci "to si myslíš, že mi můžeš poroučet?", ale nic nenamítal.
"A na tamtu budovu se dá vylézt po stromě," pokračovat Dan. "Tam by mohl jít Teo. Teda jestli chce…"
Teo vrhl zkoumavý pohled na dům. Byl vedle toho, kam měl jít Bota a to se mu, jak se zdálo, nelíbilo. Ale souhlasil.
"A pokud chce někdo slyšet můj názor, tak támhle vpravo by mohl být Robin, je tam žebřík a Teo by ho tam mohl zvednout. Pak se z toho dá přeskočit na vedlejší dům, kdo se odváží -"
"Já se odvážím," řekl Dominik.
"A támhleten obchod má velkou střechu, tam by mohla být Karina a… já. Je tam taky žebřík."
Hleděla jsem na něj. Daniel byl možná divný, ale rozhodně nebyl hloupý. Myslím, že byl mnohem chytřejší než vypadal.
Nezdálo se, že by chtěl někdo odporovat, je Bota se tvářil odmítavě.
Dan upřel šedomodré oči na Tea.
"Kolik že budu zvedat lidí?" zeptal se Teo.
"Čtyři. Vlastně všechny kromě Boty a sebe."
Teo si povzdechl. "Tak jo."
Vlasy mi cuchal vítr. Seděla jsem opřená zády o studený komín a kolena si objímala rukama. Byla docela zima. Bota si to možná vymyslel. A nudila jsem se. Kromě přemýšlení jsem neměla nic na práci.
Z nudy mě vyrušil výkřik. Pak byl slyšet smích a Teův hlas: "Boto, ty jsi ale magor!" Ještě chvíli se ozýval Botův smích a pak se rozhostilo zase ticho.
"Karino?" zašeptal hlas, který jsem nepoznávala.
"Co?"
"To jsem já, Daniel."
Oddychla jsem si.
Dan si sedl vedle mě.
"Kdy myslíš, že se objeví?" zeptal se.
"Nikdy," odpověděla jsem.
"Ty na magii nevěříš, co?"
" ,Psi vyjí na měsíc'? Na tom není nic magického."
Dan pokrčil rameny.
"A co to, jak Robinovi vyhořel byt, když jsmevyvolávali ducha?"
"Bydlel v Hořicích."
"Vidíš? Věříš, že Hořice jsou magické."
"Víš co? Běž si ke svému komínu!"
Daniel se zatvářil ublíženě. Pak vstal a beze slova odešel. Teď jsem toho zalitovala. Nechtěla jsem mu ublížit. Ale on je tak strašně přecitlivělý...!
Zase jsem seděla sama a obličej mi hladil vítr.
Za chvíli jsem před sebou vycítila pohyb.
Zvedla jsem hlavu.
Kousek ode mě stál muž, nebo spíš ještě chlapec, a prohlížel si mě. Byl oděn do černého oblečení s pláštěm a kapucí staženou přes hlavu. Tvář měl zakrytou maskou a byly vidět jen dvě oči. Byly jednoznačně lidské. Z kapuce vyčuhovala čupřina kudrnatých zrzavých vlasů. Nevypadal, že by mi chtěl ublížit. Oči si mě vyděšeně prohlížely.
Vstala jsem. Ani se nepohnul. Udělala jsem malý krok vpřed. O krok ustoupil.
"Co jsi zač?" zeptala jsem se.
"Strážce," odpověděl mi roztřesený hlas.
"Strážce? Strážce čeho?"
"Strážce Lžíce..."
"Čeho?" vykulila jsem oči.
"Eh... to je taková metafora..."
"Kdo jsi - jak se jmenuješ?"
"Radši bych dopovídal na ,kdo jsi'."
"Co?"
"Jsem Jix."
"Jix? To je jméno?"
"Jix není jméno. Je to název. Funkce."
Z druhé starny střechy se ozval šramot, jako by se někdo snažil vylézt nahoru. Daniel se za celou dobu nepohnul ani o centimetr.
"Slez dolů, Boto," řekla jsem.
"Ani náhodou!" zakřičel v odpověď Bota. Opravdu to byl Bota, jak jsem předpokládala.
Jix ustopil o několik kroků.
"Okamžitě slez dolů!" zařvala jsem a nespouštěla jsem přitom oči ze Strážce.
"Takto ne, už jsem skoro nahoře!"
Nad okrajem střechy se objevil Bota.
Jix rychle ustoupil o několik dalších kroků a narazil na okraj střechy.
"Boto, stuj!" Ale on neposlouchal.
Postava v plášti skočila dolů. Nebyla to vysoká budova, byl to jen obchod, neměl víc pater, ale stejně to byla docela výška.
Doběhla jsem k okraji střechy. Nevypadalo to, že by se Jixovi něco stalo. Postavil se na nohy a uháněl pryč.
Teo se snažil co nejrychleji slézt ze stromu, přes který se dostal na svůj dům. "Kudy běžel?" volal.
"Nevím, prostě zmizel. Nikde ho nevidím, jednoduše se vypařil," řekla jsem. "už ho nedohoníš. Může být kdekoli. V nějakém domě. Na nějakém domě. Klidně i na stromě jako ty."
"Ty jsi ale vůl, Boto," mračil se Teo. "Teď už se nikdy neukáže."
"To si nemyslím," řekla jsem.
"Tak jak sis popovídala s naším přízrekem?" ušklíbl se Bota.
"Bylo by to lepší, kdybys ho nevystrašil."
"Tak co, byl to duch?" volal Dominik zdola.
"Ne, byl to člověk. Asi nějaký..." moje ústa tvořila slovo "cvok", sle hlasivky odmítaly spolupracovat. Jasně, Jix vypadal jako cvok, ale to slovo se k němu prostě nehodilo. Vzdala jsem to. Nedokázala jsem to říci.
"Mohl to být nějaký blázen," řekla jsem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sasanka Sasanka | Web | 12. října 2009 v 21:48 | Reagovat

juchuuu... to bylo bombastický XD Jsem ráda, žes ji kvůli mě napsala takhle dlouhou... Mrtě sem si to užila.... Fakt, ten bota je debil... Ale ne jako debil, že by byl hloupej, ale debil v tom trošku dobrym slova smyslu... Jako když řekneš kámošovi "Ty seš ale debil!" ale nemyslíš to nijak zle... Chápeš mě?? No, snad sem to napsala aspoň trošku srozumitelně...
A není tak těžký uhodnout co napíšu teď... HONEM DALŠÍ DÍL! :D

2 Lizz Lizz | Web | 13. října 2009 v 7:31 | Reagovat

Jej tak to jsem ráda, že tě do toho Sasanka donutila..xD úúúžasný to bylo...xD a koukej honem sepsat další díl...xD Jj souhlas se sasankou bota je debil, ale v dombrym slova smyslu...xD Je možný že mi to s těma Hořicema došlo až dneska? Asi jsem taky debil v tom pravym slova smyslu...xDDDD

3 Andii Andii | Web | 13. října 2009 v 16:50 | Reagovat

Super!  :-)  Vždycky se do toho tak začtu, že ani nevěřím, že už je konec :-D psaní ti jde skvěle umíš dobře zaujmout :-) jen tak dál a jak se píše výše honem první díl! :-D jo a mimochodem tady: http://deep.into.oblivion.sblog.cz/2009/10/13/90  ... potřebovala bych znát názor  :-D  :-)

4 Andii Andii | Web | 14. října 2009 v 19:37 | Reagovat
5 Andii Andii | Web | 16. října 2009 v 23:06 | Reagovat

Jaksi nevím tvůj email :-D tak tady je nová adresa: http://my.mistake.sblog.cz/

6 my.mistake my.mistake | Web | 17. října 2009 v 14:10 | Reagovat

Promiň já ten článek četla...jen jsem myslela že nebude vadit když to tak nechám ale tak já to přepíšu

7 Faceless Faceless | Web | 19. října 2009 v 18:02 | Reagovat

Hezký,zajímavý originální...prostě co dodat?

8 Yone Yone | 24. února 2010 v 11:23 | Reagovat

Napínavéééé!
Jsem zvědavá na Jixe. XD
A na Daniela... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama