ZM - 7. kapitola

23. října 2009 v 19:15 | Katk@ |  Záhadné městečko
Karina: Tuhle kapitolku budu udádět já, protože autorka je nemocná. Ne, sranda... je mrtvá. No dobře, dobře, teď už pravdu. Zavřeli ji do blázince. *Karina už to nevydrží a dostane záchvat smíchu*
Katk@/autorka/já: Nezavřeli, ale brzo zavřou, protože se pokusím o vraždu imaginární postavy, zavolím jí záchranku a pujdu se přiznat na policii...
Karina: Ani trochu zábavy mi nedopřeješ. :( Ale teď už vážně. Autorka mě nechala uvádět tuhle kapitolu, protože jsem její hlavní postava, stejně jako jsem hlavní postavou všech kapitol.
Robin: Já jsem v téhle kapitole taky! Jsem stejně tak hlavní jako ty!
Karina: Ty mlč, tuhle kapitolu uvádím já! A kdybych se chtěla hádat, jakože nechci (Robin si spíš pro sebe zabručí: Že ne...), tak bych řekla, že já jsem hlavnější, protože to vyprávím.
Robin: *uraženě odejde*
Karina: Takže pokračujem... Je o polovinu kratší než předchozí kapitola, protože kdyby to tak nebylo, pravděpodobně by to brzy vyšlo tak, že by byly po sobě dvě ještě kratší kapitoly. Autorka tuhle kapitolu (proč musím pořád opakovat to slovo?) napasla celou najednou, zasloužila by si pochvalu. :) Kdybych měla zhodnotit tuhle kapitolu, tak bych řekla, že je dobrá, jen ty světýlka na konci se mi nelíbí... ... Co mám teď říkat?
Katk@/autorka/já: Měla jsi ještě Andii vysvětlit, že o té mýtince jsem napsala už dávno a že to tedy není nijak inspirováno její povíkou Meredith. Já jsem totiž nerada, když si o mně lidé myslí, že po někom opakuju.
Karina: Tak já ti teda, Andii, připomínám, že autorka tuhle povídku napsala -
Katk@/autorka/já: Ale prosim tě mlč a nech je , ať už si to můžou konečně v klidu přečíst...


Setkání s postavou v kápi mi ale bešlo z hlavy. Připadalo mi, že ani on sám si není jistý, zda není blázen. V žádném případě to ale nebyl duch ani nic nadpřirozeného. Ty oči, které koukaly z masky, byly zaručeně lidské. I hlas. Podle hlasu mohl být asi o tři roky starší než já. A byla jsem si téměř jistá, že ty oči byly hnědé, i když ve tmě vypadají všechny oči tmavé. Ať to bylo tak, nebo úplně jinak, nedokázala jsem na něj přestat myslet. Potřebovala jsem zjistit kdo je a proč to dělá. V matice jsem se přistihla, jak čmárám na okraj sešitu oči, které jsem poznávala a v zemáku se mě sousedka zeptala, proč místo zápisu kreslím člověka v plášti.
Nedalo se nic dělat, musela jsem něco udělat. Musela jsem tam jít ještě jednou. Ale neznala jsem cestu. Nechtěla jsem o tom říct Botovi, zcela určitě by se mi posmíval. Obávala jsem se, že Teo by se mi smál taky. Částečně proto, že on se směje pořád. Daniel by mě tam pravděpodobně odmítal nechat samotnou. Robin se zdál být jako nejlepší možnost. I když jsem neměla jistotu, že ten tam se mnou nebude chtít zůstat.
Když jsem se mu to snažila co nejlépe vysvětlit, pokud možno tak, aby si nemyslel, že jsem se snad do toho cvoka zamilovala, přijal to bez jakékoli reakce a ujisti mě, že mě tam příští úterý zavede.

Dodržel svůj slib. Pomohl mi na střechu a odešel. K vlastnímu překvapení mě to urazilo. Myslela jsem, že na mně Robinovi záleží trochu víc. Ale co, jsem přece jen ségra jeho kámoše.
Za chvíli jsem uslyšela nadávky a zvuk, jako by padala hromaad kamení. Po čtyřech jsem dolezla na okraj střechy a opatrně nahlédla dolů.
"Co to tam děláš?" zasyčela jsem.
"Snažím se postavit stupínek," odpověděl mi Robinův hlas sdola.
"Já nechci, abys tady za mnou lez!" pokusila jsem se zakřičet šeptem.
"Máš smůlu," řekl a odešel do tmy. Nebyla jsem si jistá, jak to myslel...
Vrátila jsem se zpět na své místo u komína. Ale za chvíli jsem to slyšela zase.
"Tys ještě neodešel?" šeptala jsem popuzeně a shlížela na Robinovy pokusy o vyvážení věže z cihel, která se nebezpečně kývala.
"To sis myslela, že tě tu nechám?"
Opatrně položil nohu na hromádku cihel a vyšvihl se nahoru. Cihly se rozkutálely na všechny strany, ale Robin se už držel spodní příčky žebříku. Přestala jsem se o něj zajímat. Sedla jsem si zase ke komínu, ale z té strany, kde mě nemohl zahlédnout Bota ze svého balkonu. Robin si za chvíli sedl vedle mě.
"Taky se tu někdy záhadně ztrácejí a objevují lidé," snažil se mně přesvědčit o nadpřirozenosti města. "A člověk tu nachází velké částky peněž častěji, než je obvyklé."
"A kolikrát jsi to našel ty?"
"Celkem jsem našel už sedum stovek."
"To nic nedokazuje."
"Pojď se se mnou podívat na ten palouček a neubráníš se myšlence, že je to magické místo."
"Ha, ha," řekla jsem chladně. "Měli bychom být potichu, jinak nepřijde. Stejně si myslím, že teď bude opatrnější."
Robin nahlédl na druhou stranu komínu.
"Podívej!" vykřikl.
Koukla jsem se směrem, kterým se díval.
"Světla v lese? To je normální. Lidi s baterkama Seš moc pověrčivej."
"Fialový baterky?"
Podívala jsem se ještě jednou. Některá světla byla fakt nafialovělá. A oranžová tam byla taky.
Pokrčila jsem rameny a sedla jsem si zpět.
"Prostě si jen někdo chtěl udělat legraci a tys mu na to skočil."
Dál jsme čekali mlčky.
Ale marně.
Ve čtvrtek jsem se tam vydala znova a sama.
Zas nepřišel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andii Andii | Web | 24. října 2009 v 14:49 | Reagovat

Jů pěkné :-) škoda jen že tak krátké :-( Zajímalo by mě jestli se vyvine něco mezi Karin a robinem...nebo že by se Karin zamilovala do té záhadné postavy? :-) Už se těším na pokračování a s tou mýtinkou, nebo paloučkem je v pohodě. Já jak jsem psala Meredith taky jsem to vůbec nepsala podle Stmívání ani jsem neměla v úmyslu aby to bylo v něčem stejné, jenže se mi to bůhví jak nepovedlo a vypadá to že to mám od tama :-( ...proto jsem za to raději napsala že je to "volně inspirováno stmíváním" protože znám některé lidi, kteří by na to mohli mít narážky :-D (díkybohu zatím nic :D )  :-?

2 Lizz Lizz | Web | 25. října 2009 v 9:04 | Reagovat

Jéé moc pěkný...xD Koukej brzo napsat pokráčko..xD Btw. už i ty se hádáš se svýma imaginárníma kamarádama? (postavama z povídek a tak...xD)

3 Sasanka Sasanka | Web | 26. října 2009 v 19:09 | Reagovat

dokonalej úvod!!! no a zbytek byl taky stejně dobrej... jenom kapkui krátké, chtělo by to konečně nějakej pořádnej padesátistránkovej nářez!!!!  :-D

4 Yone Yone | 24. února 2010 v 12:19 | Reagovat

Skvělej úvod! :D
Chtěla bych vědět co to bylo za světal... ale co, časem se to dozvím. XD
Fakt mě to dost baví. říkala jsem si, že bych dneska chtěla dělat ještě něco jiného než jenom číst,ale asi to stejně celý přečtu. XD (čtu to vždycky na střídačku- kapitola, pak si chvíli kreslím.. a když už jsem až moc napjatá tak zse chvíli čtu.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama