Listopad 2009

Mírně gotický obrázek

29. listopadu 2009 v 14:55 | Katk@ |  Kresby a náčrtky
Možná trochu víc gotický... A možná i trochu emo... No, to je jedno, co to je, prostě tady ho máte a zhodnoťte sami.


Leo

29. listopadu 2009 v 14:24 | Katk@ |  Kresby a náčrtky
Pokud jste četli poslední kapitolu Záhadného městečka, tak jistě víte, že se tam objevila nová postava. A to je Leo. Jestli o něm chtece vědět víc, tak si tu povídku přečtěte.
Tenhle obrázek jsem nakreslila s ostatními, ale dávám ho sem až teď, po půl, roce, kdy se v povídce Leo objevil.
A jako předtím tam taky napíšu, jaké má vlasy a oči, protože to není barevně.
Vlasy: hnědé
Oči: hnědozelené

Obrázek pro Q

28. listopadu 2009 v 12:56 | Katk@ |  Barevné kresby
Někteří z vás už si snad všimli, že mám nový spřátelený blog. Tedy spíš spřáteleného blogaře (rozhodla jsem se používat tenhle výraz, je mnohem výstižnější. Blogy nejsou živé, takže se nemohou spřátelit, spřátelit se mohou jen blogaři, jak už jsem říkala). Vlastně blogařku. Dala si přezdívku podle svého nejoblíbenějšího písmena a sídlí na g-blog.blog.cz...


... a má ráda králíky. :)
Ale myslím, že se mi ti králíci příliš nepovedli, vypadají spíš jako kočky s dlouhýma ušima. Sice jsem ve školce kreslila pořád jen králíky, ale to bylo před deseti lety a ti králíci taky nebyli nějak skvostní. Jsem zvyklá kreslit spíš kočky, máme doma čtyři kocoury, takže vím, jak se kočky pohybují, ale králíci mají bezpochyby nějaké kosti jiné než kočky a jsou méně ohební, ale mí králci se chovají jako kočky...
Taky nevím, jestli jsem dobře vystihla ty vlasy. Asi jsem to pořádně nepochopila.
A taky má trochu dlouhé nohy.
Na můj vkus je ten obrázek příliš optimistický. Myslím, že ani Q nemá moc ráda optimistické obrázky, ale když jsou tam králíci... :)

Teď jsem si to sama zkritizovala tak, že mi už nikdo nemůže nic vytknout. xD Jen kdyby se moc snažil.

Aby to ostaním spřáteleným blogařům nebylo líto, taky jim něco dodatečně nakreslím. :) začnu postupně, jak jsem spřátelovala. Co byste chtěli?



Mimochodem, už jsem se zmiňovala o nové povídce... Zatím mám jen krátký prolog, ale dám ho sem až toho budu mít víc... S tou povídkou bude spojená i jedna novinka, ale tu vám prozradím, až si budu jistá, že tu povídku budu zveřejňovat a nezaseknu se hned u třetí kapitoly...

Hnědooranžový vystínovaný obrázek vytlemené holky

24. listopadu 2009 v 19:06 | Katk@ |  Počítačově kreslené obrázky
Dala jsem tomu prostě názvev, pod jakým jsem to měla uložené v počítači. :D
Můžete vidět, že se v počítačovém kreslení výrazně zlešuju. Pomohl mi návod od Q, což je mimochodem má nová spřátelená blogařka (rozhodla jsem se používat tenhle výraz, je mnohem výstižnější. Blogy nejsou živé, takže se nemohou spřátelit, spřátelit se mohou jen blogaři), o které ale napíšu článek, až pro ni budu mít diplom.


ZM - 8. kapitola

22. listopadu 2009 v 19:12 | Katk@ |  Záhadné městečko
Autorka: A tuhle kapitolu bude uvádět Leo.
Leo: Já? Proč já? Vždyť mě ani nezanají!
Autorka: No právě, aspoň tě poznají.
Leo: V téhle kapitole mě poznají dost. Vždyť je skoro celá o mě!
Autorka: No dobře no... nebudu se s tebou trápit, radši to uvedu sama.
Tahle kapitola je po trochu delším časovém odstupu. Příště se budu snažit přepsat dřv, ale nic neslibuju.
Jak už jste jistě pochopili, Leo je nová postava. Mám ho nakresleného už půl roku, kreslila jsem ho spolu s ostaními postavami (tady), ale dám ho sem až teď. Tedy, teď... zítra nebo pozítří... až si najdu čas. :D
Mimochodem, možná (a to je velmi velké a významné možná) budu psát novou povídku. Zatím je jen ve fázi vymýšlení a je dost pravděpodobé, že se dostane do fáze napsání první kapitoly, ale pak už to bude těžká a nejistá cesta k tomu, abych ji skutečně dlouhodobě psala... Je hodně povídek, které jsem začala psát, a teď leží v mém šuplíku s malou nadějí, že někdy budou zveřejněny na blogu.

Poslední kapitola končila tím, že Karina čekala s Robinem na střeše na maskovanou postavu a končila slovy:

Dál jsme čekali mlčky.
Ale marně.
Ve čtvrtek jsem se tam vydala znova a sama.
Zas nepřišel.

Já a spřátelování

21. listopadu 2009 v 19:39 | Katk@ |  Zápisky ze života (neboli denníček) - (ne)zajímavé události z mého života
Takovýchhle (to asi nebude dobře... sakra, jak se to píše?) článků je na internetu spousta, hlavně na autorských blozích. I já se rozhodla, že nápíšu svůj názor na spřátelování.

Některé kopírovací blogy spřátelují pravděpodobně proto, aby si zvýšily návštěvnost. Spřátelování není o zvýšení návštěvnosti. Ani omylem.

Ve skutečnosti by nemělo jít o spřátelené blogy, ale o spřátelené blogaře. Spřátelení blogů by mělo být podle mě o tom, že se spolu kamarádí jejich autoři. Ale to zase neznamená, že spřátelím s nějakým blogem, který je úplně o něčem jiném, než můj blog, jen proto, že s tím člověkem kamarádím v reálu. Podle mě je vlastně spřátelování blbost. Podle mě je to hloupost, když se spolu baví dvě holky a najednou se jedna zeptá: "budeme kamarádky?" To je přece pitomost! Přátelství není o tom, že si to lidé řeknou, je to o tom, že si rozumí, navzájem se svěřují a tráví spolu čas. Když to přenesu do virtuálního světa: Když se dva blogaři vzájemně navštěvují a píšou si komentáře, jsou vlastně jakoby spřátelené blogy, ale bez toho, že by si to navzájem řekli, což je vlastně skutečné přátelství. Takže když pak spřátelí, nezmění se vůbec nic. Jen to bude víc... veřejné. (Vím, že k tomu existuje správné slovo, ale nemůžu si na něj vzpomenout... To se mi stává často.)

Já vlastně spřátelování beru příliš vážně. Beru to tak vážně, jako bych se toho člověka chtěla zeptat, jestli se mnou nechce chodit.
Prozradím vám, že mám momentálně vyhlídnuté dva blogy, se kterými bych chtěla spřátelit, ale neudělám to, protože se bojím. Čeho? To ani sama nevím. Bojím se, že nebudou chtít. Samozřejmě, že neodmítnou, ale já se bojím, že to přijmou, aby mě neurazili, ale nebudou chtít spřátelit doopravdy. Já prostě potřebuji, aby mě ten člověk požádal sám. Není v tom sobeckost, jsem protě jen stydlivá... S Lizzie to bylo stejné. Chtěla jsem s ní spřátelit, ale počkala jsem, až mě požádá sama. Naštěstí jsem nemusela čekat dlouho. U jednoho člověka už čekám pár měsíců, takže se asi nedočkám... Budu to muset udělat sama. Sakra, dokopejte mě k tomu konečně někdo! Stále čekám na vhodnou příležitost, ktrá se nikdy nenaskytne...
Myslím, že jsem jen jednoho člověka požádala o spřátelení a to nebylo na tomhle blogu.
Měla jsem víc žádostí o spřátelení, než na kolik jsem odpověděla. Já totiž nerada spřáteluji s člověkem, který na můj blog přijde poprvé, hned mě žádá o spřátelení, pak na mě zapomene a na můj blog se už v životě nevrátí. Jen jednou jsem udělala výjimku, a to v případě Andii, protože se mi její blog líbil a ani v nejmenším toho nelituju.
Když jsem s blogem začínala, požádala mě o spřátelení holka z kopírovacího blogu. Ptala jsem se jí, proč chce spřátelit. Ona říkala, že jí jeden povídkový blog nestačí a podobné bláboly... Bláboly proto, že mé povídky skoro nečetla. Když přišla na můj blog, tak proto, aby napsala "Čawky, jak se máš? Obíhám eSBéčka♥♥♥" Po pár měsících jsem udělala něco, co by většinu blogerů ani ve snu nenapadlo. Přišla jsem na její blog a napsala jsem, že už nechci být její SB, protože ji nezajímá můj blog a mě nezajímá její blog. Pak jsem si ji vymazala ze seznamu SB.
Jetště jedno "SB" jsem nezmínila, tak aby ti to nebylo líto, Sasanko, tak tě zmiňuju. :) S ní mě nenapadlo spřátelit, ale mě by to snad i napadlo, kdyby mě Sasanka nepožádala tak brzy.


Myslím, že po tomhle už nemusím psát nic o "obíhání esbének" (nebo nedej bože "oBíHáNí eSbéNeQ" :-!) a podobných pitomostech, to si jistě každý domyslí, jaké o tom mám mínění.


Myslím, že jsem původně měla v plánu napsat ještě něco, ale už jsem to stihla zapomenout, což je věc u mne zcela běžná.
Nevěděla jsem, do jaké to dát rubriky a tahle se na to hodí nejvíc. Omlouvím se, že jsem ji ještě nedala do menu.

Zeleno-fialová

17. listopadu 2009 v 15:22 | Katk@ |  Barevné kresby
Nějak nevím co napsat ani jak to pojmenovat... líbí se mi ale to tričko...


Přikrášlená Karina

15. listopadu 2009 v 16:19 | Katk@ |  Barevné kresby
Takhle Karina dopravdy nevypadá. Je trochu přikrášlená - větší oči, širší boky... atd. Taky má moc velkou hlavu. A nějak jsem zapomněla na pihy. Já v první kapitole psala, že je pihatá, ale postupem času jsem si ji začala představovat bez pih. Ale vypadá hezky. Mamka říkala, že je roztomilá. :)



Konečně aspoň trochu povedený obrázek Kariny

15. listopadu 2009 v 15:56 | Katk@ |  Kresby a náčrtky
Jednu jsem už Karinu kreslila, ale vůbec se mi to nepovedlo. Od té doby jsem se ji párkrát pokusila nakreslit znovu, opět bezúspěšně. Ale teď se mi ji konečně podařilo nakreslit tak, že to vypad jako Karina. Focením se to ale hodně zkazilo, ten papír byl takový celý pokrčený... v počítači jsem to pozadí trochu upravila, aby tam nebyly tak velké stíny (v levém dolním rohu byl hodně tmavý flek... pořád tam je, ale ne tak hrozný).


Poslední pohled na hvězdy - delší verze

11. listopadu 2009 v 20:54 | Katk@ |  Krátké povídky
Ve spisovatelském kroužku se jim to zdálo příliš krátké, tak jsem to přepsala na delší. Přidala jsem něco před začátek, protože po konci bych jen těžko něco napsala.

____________________________________________________________________________

Udělám pár posledních čar a běžím do obýváků, abych prezentovala svůj výtvor. Zastihnu tam jen taťku, jak si čte noviny. Ukazuji mu papír.
"Tohle je zatím můj nejlepší obrázek!"
"Jsou to jen bílé tečky na černém papíře," komentuje mé dílo taťka..
"Tati, to nejsou jen obyčejné bílé tečky! To jsou hvězdy!" hájím se.
"Stejně to jsou jen tečky," stojí si za svám táta. "Na tečkách není nic uměleckého. Tečky zvládne každý blbec."
"Vybarvit celý papír na černo a vynechat bílá místa přesně ve tvaru souhvězdí kasiopea ne. Ale máš pravdu. Hvězdám se to ani zdaleko nepodobá. Jsou to jen tečky. Hvězdy jsou mnohem krásnější." A zahledím se zasněně k nebi. Tedy, k místu, kde by bylo nebe, kdyby tam nebyl strop. Ale já si představuji, jak se strop rozestoupí a odhalí miliardy nádherných hvězd... které bohužel ještě nevyšly.
"Nechápu, jak tě to může bavit," vyruší mě ze zírání do stropu táta. "Vždyť jen půl hodiny vybarvuješ papír."
"Když hvězdy nemohu vidět na obloze, musím si je nakreslit," vysvětluji. Pak odejdu do svého pokoje, hodím svůj výkres do šuplíku, kde je podobných kreseb spousta, a padnu do křesla. Pohodlně se opřu, dám si nohy na stůl a pozoruji oranžovou oblohu, která zvěstuje, že už brzy vyjdou hvězdy a já budu mít zase znatelně lepší náladu. A jak tak sedím a sleduji, jak slunce pomalu zapadá, zmocňuje se mě spánek...
Když se probouzím, vládne už všude tma. Spěchám se podívat na hvězdy.
Dávno už je noc a já jako vždy stojím na balkóně a pozoruji hvězdy. Miluji hvězdy. Jsou jako naděje… Všude kolem tma a nade mnou světlé body… Ve vzduchu je cítit déšť a zábradlí je mokré. Opřu se o něj a pozoruji srpek měsíce, ale za chvíli jako vždy neodolám a vyšvihnu se nahoru. Snad si ani neuvědomuji to riziko, že jsem v nejvyšším patře. Na zábradlí si sedám každý večer a ještě nikdy jsem nespadla. Zakloním hlavu, dýchám čerstvý vzduch a dívám se…
Náhle vidím padající hvězdu, míří ke mně. Kochám se tím podhledem, ještě nikdy jsem padající hvězdu neviděla. Jsem jako zhypnotizovaná. Když hvězda začíná mizet za okrajem paneláku, předkláním se, abych si ji udržela na o čích… Najednou visím jen na jedné ruce… na třech prstech… na dvou… letím… Bylo to tak náhlé, že ani nevím, jak se to stalo. Vzduch mi hučí v uších… Kouknu nahoru. Všechno kolem mne se hýbe, jen hvězdy se nevzdalují. Stojí pevně na svém místě. Jsou teď jediná jistota, kterou mám. Cítím tíhu a tlak… Znovu se podívám na hvězdy. Najednou se mi zdá, že se mi vysmívají… Já jsem jen jedna malinkatá hloupá holka, na kterou shlíží tisíce obrovských hvězd, které by se nikdy nezachovali takhle pošetile. Kouknu pod sebe a zatočí se mi hlava. To ony za to můžou! Kdybych si tak nezamilovala hvězdy, nikdy bych na to zábradlí nelezla! Zahledím se na ně znovu a už se na ně nemůžu dál zlobit. Jsou tak nádherné! Do ruky mě švihne větvička a já se naposledy podívám na hvězdy... Málokdo má takové štěstí, aby umřel při tom, co má nejraději…