ZM - 11. kapitola

18. ledna 2010 v 15:03 | KaThea |  Záhadné městečko
To je ta zlomová kapitola, o které pořád mluvím. Doufám, že jsem si nepřecenila a nečekáte od ní mnoho, snad vás nezklame. Mám pocit, že po téhle kapitole je už povídka dějově nějak horší, ale to je možná jen zdání. Každopádně jsem tuhle část vždycky považovala za zlomovou. ZM by se prakticky dalo rozdělit na tři části, touhle kapitolou začíná druhá a k té třetí jsem se ještě nedostala ani v sešitě. Tu třetí nemám skoro vůbec promyšlenou, jen mlhavě vím, jak to skonči, ale může se to ještě změnit. Každopádně tu bude ZM ještě dlouho. Doufám, že ji tak dlouho bude někdo ochotný číst.
Tuhle kapitolu jsem chtěla někomu věnovat, ale nemohla jsem si vybrat. Tak ji věnuju všem:
Lizzie, za to, že sem chodila od samého začátku a vydržela až do teď a že je skvělá kamarádka.
Sasance, že sem chodila skoro stejně dlouho a taky za to krásné poděkování na konci NTD. :)
Andii, kterou sice neznám tak dlouho jako předchozí dvě, ale ani zrušení (jejího) blogu jí nezabránilo v tom, aby sem stále chodila.
A taky všem, kteří se dočetli až sem a obzvláště těm, co psali komntáře. A ty, co nepsali, prosííím, prosíím, napiště, když budu vědět, že to čtete, taky vám třeba vám taky věnuju nějakou kapitolu. :) Chtěla bych ji konkrétně věnovat ještě někomu, ale toho si nechám až na příští kapitolu.
Bude dlouhá, deset stránek, ale brzo mě čeká ještě 25 nepřerušených stran, tak nevím, jak to udělám...


Neodradilo mě to však od toho, abych šla čekat na záhadnou postavu znovu. Spíš ze zvyku, než že bych čekala, že ještě přijde.
Vyškrábala jsem se nahoru a sedla si ke "svému komínu".
"Já věděl, že přijdeš."
Vyskočila jsem. A pak jsem si uvědomila, že ten hlas nepatří nikomu jinému než Robinovi.
"Co ty tady děláš?" dotazovala jsem se popuzeně.
"Dobrá otázka," odpověděl. "Co tady děláš ty?"
"Já -" Proč tu vlastně jsem? problesklo mi hlavou. "- chci vědět, kdo to je a proč to dělá."
"Určitě?"
"Jo," řekla jsem, přestože jsem si tím jistá nebyla.
"To kvůli tomu takhle riskuješ?" zeptal se a posadil se ke komínu.
"Pro všechny případy jsem si na noc nastavila budík."
"Já nemluvím jen o tomhle."
"Tak o čem teda mluvíš?" dožadovala jsem se vysvětlení a namyšleně jsem na něj shlížela s rukama založenýma na prsou.
"Něco se ti může stát cestou sem nebo zpátky." Stále zůstával ledově klidný a mě to trochu začínalo štvát.
"Já se nebojím."
"To vím. Ale to neznamená, že se ti nic nemůže stát."
"Nech toho, jsi jak moje matka," řekla jsem a konečně jsem se posadila vedlě něj.
Odmlčel se. Už bylo na čase.
Chvíli bylo ticho. Pak znovu začal:
"Ty nevěříš, že Hořčice jsou zvláštní město, že?"
"Alo jo, mají zvláštní jméno," odpověděla jsem znuděně.
"To jsem nemyslel. Ty nevěříš, že jsou magické."
"Ne."
"A co to, že v Hořicích často hoří?"
"Tak tam maj problémy s elektrikou, no," snažila jsem se ho odbýt.
"Rodí se tu lidé se zvláštními schopnostmi." Že by mě chtěl tak moc přesvědčit o magičnosti jeho (ještě jsem tu nebydlela tak dlouho, abych to město začala pokládat za svoje) města, že by si vymyslel takovouhle blbost?
"Vážně? A nato jsi přisel jak?"
"Nó... ehm... é..."
"Znáš někoho?"
"Jo, jasně."
"Fakt?" nevěřila jsem. To mu hráblo nebo co? "A máš nějaký důkaz jejich magických schoností?"
"Nepotřebuju důkaz. Vždyť ty sama jsi nejlepším důkazem."
"Cože?" civěla jsem na něj jako na blázna. Jo, fakt mu ruplo v bedně.
"Copak sis nikdy nevšimla, že ostatní lidé za sebe nevidí? Že nevnímají, co se za nimi děje? Že za sebou nevycítí pohyb? Máš o jeden smysl navíc než ostatní lidé."
"Blbost. To určitě umí spousta lidí."
"Jo? A proč se tedy všichni pořád k něčemu otáčejí čelem?"
"Aby viděli barevně! Vždyť ztěží vnímám tvary a detaily už vůbec ne. Jsi si jistý, že ty tohle neumíš?"
"Ne, jasně, že ne!"
"Tak to je možná chyba v tobě a ne ve mně."
"Tak se zeptej někoho jiného."
"Vždyť by si myslel, že jsem blázen."
"No vidíš - věříš mi."
"Ne, jen...!" zarazila jsem se. "Počkat - jak tohle vlastně víš?"
"Jak vím co?" Vypadal zmateně.
"To, cos teď říkal!" vyskočila jsem na nohy.
"Co jsem říkal?"
"To o mém šestém smyslu!"
"Jo tohle. Já nevím. Prostě se mi to objevilo v hlavě."
"Jak objevilo v hlavě?!"
"No prostě v jednu chvíli jsem to nevěděl a v další už jo."
"Stává se ti to často?"
"Ne."
"A proč jsi tak v pohodě?"
"Nevím. Cítím se tak nějak... divně."
"Jak mám vědět, že to na mě všechno jen nehraješ? Určitě všichni vnímají prostor za sebou!"
"Že nehraju co?"
Vzdala jsem to. Začala jsem se poplašeně rozhlížet na všechny strany. Stín, který jsem považovala za součást jiného stíhu, se pohnul směrem ke mně. Měsíční svit ozářil postavu starého muže. Nebyl maskovaný. A rozhodně to nebyl Jix.
"To já mu ty informace vložil do hlavy," řekl pomalu stařec. "To je totiž schopnost, kterou vládne on a já si ji jen vypůjčil. Takhle:"
Uprostřed světa za mnou se objevil černý flek a rychle se zvětšoval, až tam zbyla jen temnota. Na chvíli jsem se cítila tak, jak se cítí normální lidé. Byl to hrozný pocit. Za mnou byla jen nekonečná prázdnota. Cítila jsem se tak
ztracená! A takhle se cítí normální lidé pořád. Hrůza! Jak to můžou vydržet a nezbláznit se? Začínala mě z toho bolet hlava.
"Oh," vzdechla jsem.
"Dává mi to velkou moc, co?" řekl stařec. "Takových, jakých jsi ty, je dost. Ale většina to nikdy nezjistí. Jejich schonosti často jednoduše zaniknou. Ale nemusíš se mě bát, já svou moc nezneužiju. Nesmím. Jsem Strážce."
Svět se začal znovu zaostřovat.
"Stejný strážce jako Jix?" zeptala jsem se slabým hlasem.
"Ne. Jix je Třetí strážce. Já jsem První."
Už jsem zase vnímala vše kolem sebe. Jak ulehčující pocit.
"Kolik vás vlastně je?"
"Tři. To stačí."
"Robine, je to pravda?" obrátila jsem se na kamaráda, který stále seděl u komína a jen nás mlčky pozoroval.
"Co?"
"Že dozadu nevidíš."
Robin otočil hlavu a zašilhal někam za svě rameno. Pak se otočil zpátky.
"Ani když otočím hlavu, tak pořádně ne."
"Je nás víc takových?" zeptala jsem se Strážce.
"Jakých?"
"Těch, co mají zvláštní schopnosti. Z lidí, které znám."
"Jeroným říkal, že tehdy na té střeše jste byli minimálně tři."
"Jeroným? Kdo je Jeroným?"
"Třetí strážce - Jix."
"To je ten, co skáče v noci po střechách? Myslela jsem, že je to nějaký blázen."
"To si o něm myslí skoro každý."
"A není?"
"Těžko říct," pokčil stařec rameny. "V tom skákání po střechách není žádný problém, to Jix musí. Patří to k Tradici. Ale někdy se chová trochu divně."
"Jo, chápu," promluvil Robin. "Asi tak, že by i něm Bota žekl, že je ,vadnej'"
"Kdo je Bota?" zeptal se stařec.
"Náš kámoš. Bydlí tady."
"Kde tady?"
"Támhle." Robin ukázal na Botův panelák.
"Měli bychom ho prověřit, jestli byl také na té střeše, ale až někdy jindy."
"Co po nás vlastně chcete?" zeptala jsem se.
"Já? Nic. Jen abyste to věděli. Teď se zase můžete pokoušet žít normální život. (Je to předem prohraný boj.)"
"Co? To jsem přijdete a řeknete ,máte speciální schopnosti a teď si žijte dál normální život.' Jak si to představujete?" rozkřikla jsem se.
"Doteď jsi žila normální život, tak proč by to nešlo teď?"
"Protože teď o tom vím! Že nemůžu žít normální život."
"Já umím ovládat myšlenky?" vmísil se nám najednou do hovoru Robin.
"Ovládat a číst, ale lidské myšlenky se čtou velmi špatně, jak brzy sám zjistíš," řekl strařec.
"Tý jó... To je fajn," usmál se Robin zasněně. "Vždycky jsem chtěl být psycholog."
"Pořád nechápu, co po nás chcete," řekla jsem.
"Vždyť už jsem to řekl. Nechci po vás vůbec nic. Jen abyste to věděli. A vaši přátelé by to měli taky vědět. Tedy ne, že vy máte schopnost, ale že oni mají. Pokud mají. Měli bychom je prověřit."
"A jak to chcete udělat?"
"Pošleme za nimi Jeronýma."
"Domů?"
"To je jedno. Kamkoli."
"Nikdo neví, kde bydlí Daniel," přispěl svou troškou do mlýna Robin.
"Nejlepší to bude před školou," řekl stařec.
"Můžete mi ještě jednou vysvětlit, co po nás chcete?" žádala jsem.
"Nemám na vás celou noc," zabručel stařec.
"Máte něco důležitějšího na práci?" zajímala jsem se.
"Ano. Chci se trochu vyspat."
Po těchto slovech stařec odešel a nevím, proč jsem se ho nepokoušela zadržet.
"Máš, co jsi chtěla?" řekl Robin.
"Já nevím, proč jsem sem chodila. Nevím, co jsem chtěla. Ale tohle ne."
"Tý jo..." řekl Robin. Pak si uvědomil, co jsem řekla. "Co? Tobě se to snad nelíbí? No jo, pro tebe to není žádná změna, ty to používáš celý život. Ale já... A co teprve ostatní? Bota se zblázní!"
"Není jisté, že on má schopnost."
"To je jedno. Stejně se zblázní. Buď štěstím nebo závistí."
"Mně se to stejně nelíbí. Všiml sis, že jak řekl, že se můžeme pokusit žít normální život, zabručel si spíš pro sebe: ,je to předem prohraný boj'. Všiml sis?
"Von něco takového říkal?" snažil se vzpomenout Robin.
"Aaargh!"
"Co je ti? Vždyť je to fajn, ne?"
"Ne!"
Bylo na něm vidět, že to vůbec nechápe.
"Proč ne?"
"Představ si to! Teď pokaždé, když půjdu po ulici, budu vidět lidi za sebou a říkat si: oni mě nevidí. Jsem jiná než oni. Nejsem normální a nebudu normální..."
"No právě! Jsi vyjímečná!" snažil se mě přesvědčit Robin.
"Ale co když nechci bejt vyjímečná!" rozkřikla jsem se. "Co když chci bejt normální holka?! Já nevěřím na nadpřirozeno!"
"Takže nevěříš sama na sebe," překládal Robin.
"Aargh!"
"Proč jsi naštvaná? Ne, na koho jsi naštvaná?"
"Nevím. Na všechny."
"Na mě taky?" řekl trochu ublíženě.
"Jo. Když říkám ,na všechny', myslím všechny." Tak hrubá jsem na něj být nechtěla, ale už jsem to nemohla vzít zpět.
"Vážně?" zesmutněl. Ať ze sebe nedělá chudáčka nebo ho ještě začnu litovat!
"Ehm... ne?"
"Co?"
Nastala chvilka ticha, během níž jsme se oba snažili pochopit, co právě řekl ten druhý a co jsme předtím řekli my.
"Promiň," řekla jsem nakonec.
"Za co se omluváš?"
"Za to, že jsem na tebe byla hrubá."
"Nemusíš se omlouvat." Zdálo se, že ho to pobavilo. To se mě dotklo.
"Nechceš už jít domů?" navrhl. "Jsme tu už k ničemu."
"Jo, je mi zima," souhlasila jsem.
Chtěl mi pomoci dolů, ale já jsem odsekla, že to zvládnu sama, že nejsem malé děcko. Ať si to svý džentlmenování nechá pro někoho, kdo o to stojí. Pak se mnou nemluvil, asi se urazil.
Před mým domem jsme se rozloučili a já se jako vždy drápala dovnitř přes balkon, do kterého jsem strčila klacík, aby se nezavřel. Máme totiž naštěstí byt v prvním patře.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lizz Lizz | Web | 18. ledna 2010 v 15:45 | Reagovat

Muhehe...xD Supeeeeeeer:D úúúžasnýýý, dokonalý + ty ostatní superlativa...xD :D jedním slovem: kawaiiiiiiiiiiii :D tak šup šup at je tu další...xD jo a díky za věnování... ;) :)

2 Lizz Lizz | Web | 18. ledna 2010 v 15:47 | Reagovat

Jů to byl první koment?:D teeeeeda:D a při tom jsou v něm takový bláboly...xD no to už lepší nebude..xD tak to dpadá, když s jeden válí nemocnej doma, na mozku m alberta, v krku má alberta, vedle sebe DN.. a umírááá nudoU:D

3 Žumpa Žumpa | Web | 18. ledna 2010 v 16:40 | Reagovat

Trochu moc na jednu kapitolu. Ale zlomová je, to jo :). Je to skvělé! Už se těším na další kapitolu.

4 KaThea KaThea | Web | 18. ledna 2010 v 20:21 | Reagovat

[3]: Já vím, ale já to nemohla nikde dřív useknout.

5 Sasanka Sasanka | 18. ledna 2010 v 20:32 | Reagovat

Máš pravdu, hodně zlomové. Teď z toho mám hlavu jako meloun a budu to muset nejmíň hodinu zpracovávat. Zahltila jsi můj extrémně nedovinutý pidimozeček přemírou informací, takže teď vůbec nevim, co si o té kapitole mám myslet. Ale líbila se mi, četlo se to úplně samo. A že po téhle už se děj zhoršuje? Podle mě se ti to určitě jenom zdá - vsadím se, že teď už to bude jenom lepší a lepší (pokud to vůbec ještě jde).
Oooo, málem bych zapomněla. Very very Danke za věnování :) :-)

6 Andii Andii | Web | 18. ledna 2010 v 21:05 | Reagovat

Jůů skvělé! Zlomové to bylo, vyjimečné schopnosti..taky bych nějakou brala :D A moc děkuji za věnování potěšilo mě to :-) ..jen piš piš ať mám co číst :D ..(ne samozřejmě že tě nechci nutit ;-) )

7 Cé | Web | 19. ledna 2010 v 15:02 | Reagovat

Nádhera, nádhera, nádhera, nemůžu se dočkat pokračování :-)

8 Andii Andii | Web | 20. ledna 2010 v 16:50 | Reagovat

Ahoj, promiň že píšu sem, ale nevím kam jinam no :D jak už víš tak jsem se vrátila, adresa je nahoře, budu ráda když spřátelíme i na tamté stránce :-)  ...(všechno víš, jen jsem to chtěla udělat nějak oficiálně :D)

9 Sasanka Sasanka | 20. ledna 2010 v 21:19 | Reagovat

Co se týká těch hábitů v Bradavicích. Nevím :D Ve filmech pod nimi nosili takový ty vesty a kravaty, jak je to normální v anglickejch školách, ale filmům se nedá věřit. Ale v knížce, v prvním díle, když Harry dostal seznam věcí, co si má koupit... Tam myslím neměl napsaný, že musí mít nějaký spešl oblečení, ne? :D 6e stejnokroj zahrnuje hábit, klobouk, rukavice z dračí kůže... a tak dále XD

10 Alisha♣ Alisha♣ | Web | 21. ledna 2010 v 16:18 | Reagovat

Ahoj:)
Na tvůj blog jsem zabloudila díky blogu Cé a opravdu mě zaujal! Kreslíš krásné obrázky! Všechny barvy duhy je naprosto nádherný obrázek:) Určitě se tu zdržím a prohlídnu si to tady.

11 Vivi Vivi | Web | 22. ledna 2010 v 17:05 | Reagovat

Tahle kapitola byla fakt úžasná.
A to myslim upřímně. Líbí se mi ta schopnost že vidí za sebe...to je fakt zajímavý,sem zvědavá na ostatní :)

12 Yone Yone | 24. února 2010 v 13:43 | Reagovat

Vááá... zvláštní schopnosti? Super! Miluju příběhy se zvláštními schopnostmi!
Doufám, že Bota bude mít taky nějakou. :D ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama