Kopie

Kopie - 17. kapitola

19. září 2010 v 15:25 | KaThea
Při opravování této kapitoly jsem vymyslela nové sloveso. X"D Možná se tam na to místo zrovna stoprocentně nehodí, ale já jsem ho nemohla jen tak zahodit, když už jsem ho vymyslela. X"D

Po přečtení prvního odstavce se mi chtělo ze zoufalství smát. Sloveso "být" se tam objevovalo OSMKRÁT a znělo to STRAŠNĚ. Nejdřív mě vůbec nenapadalo, jak tu spoušť napravit, ale o něco jsem se tam pokusila. :"D Počet sloves "být" (respektive "nebýt") se mi podařilo zredukovat na pět. S jednou větou jsem si už fakt nevěděla rady, tak jsem ji nechala tak. :"D
Komu vadí, že to nezní dokonale, ať to nečte. Kdo se chce v první řadě dozvědět, co se s Kalem dělo dál, čtěte.

Kopie - 16. kapitola

5. září 2010 v 20:13 | KaThea

Nedá se určit přesná hranice, kdy člověk spí a kdy už je vzhůru, ale jakmile si dívka uvědomila, kdo je a co se stalo, otevřela oči.
Ležela na posteli v neznámém pokoji. Vždycky měla z neznámých věcí strach. U druhé stěny ležel v bílých prostěradlech ten divný kluk ze včerejška.
Neměla ponětí, kde je, ale jedno věděla jistě: Musí se odtud dostat pryč.
Odhrnula přikrývku a zlehka došlápla na dřevěnou podlahu. Ucukla, když se její rozbolavěná noha dotkla podlahy. Obě zraněné končetiny ji stále nepopsatelně bolely, ale to pro ni v tu chvíli nebylo důležité. Všimla si, že má na nich nové, bílé obvazy.
Okno bylo zavřené a chyběla mu klika. Zkusila jím zacloumat, ale nešlo otevřít. Pomalu dokulhala na druhou stranu místnosti a přitom se přidržovala nejbližších věcí. Opatrně vzala za kliku a pootevřela dveře. Zavrzaly. Strnula. Chvíli počkala a pak je otevřela víc. Upíraly se na ni jedny dětské a jedny dospělé oči. Dítěti se přes jednu polovinu obličeje táhla ošklivá jizva. To ji vystrašilo. Muž, který klečel před dítětem, vstal a promluvil ustaraným hlasem: "S tou nohou nemůžeš chodit. Běž si lehnout."
Automaticky se postavila do bojového postoje. Od nikoho na světě kromě své matky si nenechá říkat, co má dělat.
Najednou se za ní ozval výkřik: "Sakra, já usnul!"
Trhla sebou a otočila se.
"Mám důležitou práci a já usnul!" pokračoval Kal.
Zaslechla, jak se k ní zezadu svižným krokem blíží ten muž. Obrátila se zpět a sáhla po zbrani. A zjistila, že u pasu žádnou nemá. Zavrčela a byla připravená bránit se ručně. Tohle nebyla dobrá situace. Byla obklíčená, zraněná a neměla žádnou zbraň.
Muž se zastavil kousek od ní.
"Nemusíš se bát, už jsi v bezpečí. Běž si hezky lehnout a odpočívej, ano?"
Ani se nepohnula.
"Já jsem lékař," pokračoval neznámý, "postarám se o tebe. Hm... rozumí mi?"
Kal si protřel oči a pohledem našel dívku. Velmi ho překvapilo, když viděl, že má zelené vlasy. V noci si toho nevšiml. "Asi ano," odpověděl na lékařovu otázku. "Mně docela rozuměla, ale je němá."
Dívka střelila pohledem po dítěti. Vypadalo vystrašeně.
"Mám naléhavou práci," ozval se Kal. "Kdybys uhnula z těch dveří, mohl bych odejít," poznamenal.
"To si myslíš, že můžeš jen tak odejít?!" rozkřikl se lékař.
"Vrátil bych se," odpověděl mu Kal.
"Nemůžeš si jen tak odejít, dokud nejsi zdravý."
"Ale mně nic není, to o ni byste se měl starat!"
"Nic ti není? Omdlel jsi mi na prahu. Zdraví lidé většinou jen tak neomdlévají."
"Já už jsem v pořádku. Byl jsem jen vyčerpaný," odbyl lékaře Kal.
Dívce nebylo příjemné stát mezi dvěma lidmi, kteří se hádají.
Lékař na ni upřel bezmocný pohled.
"Myslíš, že by mi mohla ublížit?" zeptal se ustaraně.
"No, zabila tu velkou kočku, takže asi jo," odpověděl Kal.
"Jakou velkou kočku? Myslíš tu šelmu, co ji pokousala? Jak se to stalo?"
"Nevím. Když jsem tam přišel, byla už mrtvá a ta dívka tam ležela."
"Jak se jmenuje?"
"Netuším, včera jsem ji viděl poprvé."
"Vy se neznáte?"
"Ne."
"A jak se jmenuješ ty?"
"Kal," odpověděl jmenovaný.
Rozhostilo se ticho, protože lékaře už nenapadaly další otázky. Kal se docela divil, že nepoznamenal, že je to divné jméno. Dívka se trochu uvolnila. Kal vstal a pomalu se k ní blížil. Obrátila se k němu a nastavila před sebe pěsti.
"Ty mi pořád nedůvěřuješ? To od tebe není hezké. Víš, co jsem si pro tebe musel včera vytrpět?"
Zatvářila se provinile a postavila se normálně.
"Jak je ti?" zeptal se jí Kal.
"S tou nohou by ještě neměla chodit," odpověděl za ni doktor.
Kal se dívce zahleděl do očí. Odvrátila pohled.
"Běž si lehnout," nabádal ji. Pak se obrátil k lékaři. "Myslím, že se ještě nevzpamatovala z toho šoku."
Dívka se posunula o pět centimetrů směrem k posteli.
"Pojď dobrovolně nebo tě tam budu nucen dostat násilím," zažertoval Kal.
Zase se postavila bojovně, ale tentokrát se netvářila vůbec nepřátelsky. Vyzývavě se usmívala.
"Taky že zkusím," odpověděl Kal na nevyřčenou větu, protože měl pocit, že její výraz říká: "To si můžeš zkusit!"
Chytil ji za zdravou ruku a táhnul ji směrem k posteli. Bránila se, ale jen trochu.
"Co blbneš, zraníš ji!" křičel lékař.
"Je to pro její vlastní dobro!" odpovídal Kal.
Mrštil dívkou zády do peřin. Dala nohy na polštář a zůstala poslušně ležet. Usmívala se, brala to jako hru. Kdyby to tak nebrala, dopadlo by to s Kalem vážně špatně.
"Tak a zůstaneš ležet," prohlásil vítězoslavně Kal. Pak zvážněl. "Je ti lépe, než včera? Aú, za co to bylo?" obrátil se na lékaře, který mu právě dal tvrdý záhlavek.
"Já si své pacienty mrzačit nenechám!"
"Není zmrzačená," hájil se Kal. "Podívejte, uklidnila se."
Doktor opatrně vyndal polštář zpod dívčiných nohou a podložil jí hlavu.
"Počkejte tady, hned se vrátím," řekl a opustil místnost.
Kal se k dívce naklonil a polohlasem se zeptal: "Máš nějaké peníze?"
Provinile zavrtěla hlavou.
Povzdechl si a složil hlavu do dlaní. "Ale já jich taky moc nemám," bědoval.
Někdo mu poklepal na rameno. Odlepil ruce od svého obličeje a vzhlédl. Dívka opět vstala z postele a teď couvala směrem ke dveřím.
"Už zase chceš zdrhnout?" řekl káravým hlasem.
Gestem naznačila, aby ji následoval.
"Já mám zdrhnout s tebou? No to teda neudělám! A ty taky ne! V tomhle stavu nemůžeš jen tak běhat po venku. Jestli se nevrátíš do postele, dotáhnu tě tam zase násilím. Zdržuješ mě. Jestli si nepospíším, budu mít ještě větší průšvih!"
Dívka si povzdechla a soudě podle jejího výrazu si o Kalovi myslela, že je minimálně hlupák.
"Já vím, že to myslíš dobře, ale mysli taky na toho lékaře. Nemůžeme odejít bez placení. A přestaň tady pobíhat, musí tě to bolet."
Vypadala, že by na to ráda něco odpověděla, ale samozřejmě to neudělala.
Přistoupil k ní, ohleduplně ji uchopil za rameno a posadil na postel.
"Buď rozumná, prosím. A nikam neutíkej. Vyřídím to s tím lékařem. Jak dlouho myslíš, že tu budeš muset zůstat?"
Vstala na znamení, že může odejít ihned.
"Vážně tě nechápu. Chováš se, jako by ti vůbec nic nebylo. Ale musíš tu zůstat, dokud se neuzdravíš. Myslíš si snad, že se rychleji uzdravíš někde venku? Kam bys vlastně šla? Vždyť ani nemáš peníze. Bydlíš někde poblíž?"
Kdyby mu na to mohla něco říct, nemusela by být tahle scéna tak dlouhá.
Zavrzaly dveře. Lékař přistoupil ke Kalovi. Ten promluvil dřív, než se doktor stihl dostat ke slovu: "Kolik budete chtít? Zaplatím za sebe a za ni, abyste ji tu nechal po zbytek dne. Pak se ještě vrátím, ale teď musím nutně odejít."
"To za ni budeš platit, i když ji neznáš?" divil se lékař.
Kal pokrčil rameny. "Nemá žádné peníze."
"To neznamená, že za ni musíš platit. Ale když chceš... Ale zatím nikam nejdeš, připravil jsem vám oběma snídani."
Kal už se chystal protestovat, když se dostal ke slovu jeho žaludek. Musel uznat, že má hlad a žízeň, a tak neodmítnul. Dívka se na jídlo zprvu koukala nedůvěřivě, ale pak její žaludek zřejmě přehlasoval mozek.
Před odchodem Kal nezapomněl dívku ujistit, že se pro ni vrátí.
Město Milen bylo odtud jen míli, tak se rozhodl jít pěšky. Nespěchal. Měl už tak velké zpoždění, že pár minut víc nebo míň nebude žádný rozdíl.

Kopie - 15. kapitola

29. srpna 2010 v 20:26 | KaThea
Konec předchozí kapitoly:

Jen mrknul a v další chvíli už tam nestála. Zmateně se rozhlédl a stačil spatřit, jak mizí mezi stromy. Na jeden vyšplhala s hbitostí překvapivou i pro nezraněného člověka. Rozběhl se ke stromu a pátral po ní v koruně, ale nebyl schopný ji zahlédnout. V té tmě to bylo nemožné. Jednoduše se vypařila. Zbyly po ní jen krvavé stopy v trávě.

Kopie - 14. kapitola

24. srpna 2010 v 17:42 | KaThea

Když slunce zoranžovělo a nebe začínalo tmavnout, dostal strach, že nestihne dojít do žádné vsi před setměním a zabloudí. Polil ho chladný pot a strach poháněl jeho nohy kupředu. Dolů z kopce utíkal. Od nohou mu odletovalo listí a jeho boty zanechávaly v hlíně brázdy. Ve skutečnosti však více námahy nakládal na zpomalování, aby se neřítil příliš rychle a nenarazil do stromu nebo neupadl. Z brzdění ho bolely namáhané kotníky.
A čím bylo slunce níže, tím hlasitěji se ozývalo volání jeho žaludku. Hlad však bylo to poslední, s čím si v tu chvíli dělal těžkou hlavu. Více se obával, že on sám utiší hlad nějakého zvířete.
Nebe nad jeho hlavou hořelo. Na vině bylo slunce, pyroman, který si tento kousek neodpustil žádný večer. Och, prosím, nemůžeš zapadat trochu pomaleji... prosil osamocený hoch slunce za jeho zády. Měl namířeno na východ, směrem, kde bylo nebe nejtmavší. Často se ohlížel, aby se ujistil, že sluneční kotouč je stále tam, kde má.
Ze slunce už nad horami vykukoval pouze malý kousíček, když narazil na cestu. Zaradoval se a pak váhal, kterým směrem se dá. Nakonec se rozhodl pro cestu vlevo.
Odhadoval, že ušel asi kilometr nebo dva, když se cesta začala zužovat, až vyústila v malou pěšinku, která mu po chvíli zmizela v křoví. Pocítil vztek a strach a bezmoc zároveň. Těžce polkl a pohlédl k západu. Hledal ten spolehlivý zdroj denního světla, který však již spolehlivě zmizel za okraji hor. Na krajinu se snášela noc. Velice temná noc. Měsíc nesvítil, byl nov. Kal se otočil a vydal po cestě zpět. Bylo však těžké se jí držet. Sotva viděl kmeny stromů a občas do nějakého málem vrazil. Když zafoukal vítr, ucítil na čele chladné kapky potu. Třásl se a jeho vlastní dech mu připadal strašně hlasitý. Snažil se dýchat tišeji, ale pak měl pocit, že se dusí.
Zdálo se mu, že si ještě nikdy v životě tolik nepřál potkat nějaké lidi. Obvykle se lidem stranil.
Náhle vzduch proťal výkřik, ze kterého tuhla krev v žilách. Kal strnul. Zíral před sebe vyděšenýma očima a nebyl schopný pohybu. Připadalo mu to děsně blízko. Kus před sebou zahlédl pohyb. Znovu se ozval křik - a zvířecí vrčení. Trval jen krátkou chvíli. Pak se les opět ponořil do ticha.
Kalovi stále zněla v hlavě ozvěna výkřiku. Najednou mu to celé připadalo... neskutečné. To přece nemohla být pravda. Co mám dělat? Měl bych utéct? Proč se nic neozývá... Nebyl schopný logicky přemýšlet.
Náhle zaslechl zvuk, který zněl lidsky. Byl tak slabý, že si nebyl jistý, zda se mu to jen nezdálo.
Zaposlouchal se. Měl pocit, že nic jiného dělat ani nemůže. Ale už se nic neozývalo. Nic... Slyšel bít své vlastní srdce.
Pokusil se přemýšlet. Je možné, že by zvíře nevydávalo žádné zvuky poté, co zabije člověka? Třeba si mně všimlo a teď se ke mně plíží! Proti své vůli uskočil dozadu. Ale žádné zvíře na něj nezaútočilo. Možná, že přece jen přežil člověk... Ale neslyšel bych ho odcházet pryč nebo tak něco? Napjal zrak. Zazdálo se mu, že mezi stromy zahlédl světlou skvrnu, což mohla být lidská kůže. Ale nikde žádný pohyb. Žádný pohyb. Tak to vypadalo, že jsou oba mrtví nebo zranění.
Konečně se odhodlal udělat krok vpřed. Potřeboval hodně vůle, aby odlepil nohy od země. Ale ihned se zase zastavil a zaposlouchal. Slyšel někoho dýchat. Byla tu pořád šance, že je to dech zvířecí, ale on chtěl věřit, že ne... Šel ještě kousek, ale znovu se zastavil. Nyní již zřetelněji viděl ležící lidskou postavu. Zdálo se, že zmíněný člověk je žena... Udělal další krok a strnul. Už se před ním jasně rýsoval i obrys černého zvířete bez pohybu ležícího na zemi. To, čeho si na něm všiml nejdříve, byla černá srst a velké zuby v pootevřené tlamě. Vypadalo jako nějaká kočkovitá šelma. Nikdy dřív takové zvíře neviděl. Ze zad mu trčelo cosi krátkého, kovového a bezpochyby ostrého. Nebyl si jist, zda by ho něco takového dokázalo zabít, ale vypadalo dokonale mrtvé. Avšak žena ležící vedle něj na tom vypadala hůř... Ze zranění na levé ruce a pravé noze se jí řinula krev. Přesto slyšel, jak dýchá. Hrudník se jí zvedal.
Ale nic z toho ještě nebylo to, co mu připadalo nejpodivnější. Ve vzduchu cítil ohromnou energii. Nedokázal přesně popsat, jak to pozná, ale takhle se cítil vždy, když se nacházel v blízkosti kouzelníka - jenže tentokrát to bylo mnohem silnější. Nevěděl, jestli je běžné cítit magii. Prý to dokáží jen kouzelníci - ale on ji cítil. Nevěděl, jestli to množství magie vychází z ženy nebo ze zvířete. Ale neměl čas o tom přemýšlet.
Poklekl k ženě. Byla to vlastně ještě dívka. A byla... velmi necudně oděna. Měla na sobě jen pár pruhů látky na zakrytí nejintimnějších partií.
Jen matně si vybavoval, co by měl dělat. Tak za prvé potřebuje zastavit krvácení...
Sundal si kabát a po něm triko a začal ho trhat na cáry. Ten kabát se mu moc líbil na to, aby si ho zničil, a taky by se nejspíš hůře trhal. Když měl dva kusy, které mu připadaly dostatečně dlouhé, opatrně uchopil dívčinu ruku -
Bylo to, jako by ním projel slabý elektrický proud. Zatočila se mu hlava. Zalapal po dechu. Teď nebyl pochyb, že zdrojem toho množství magie je dívka. Zaťal zuby a zkusil to znovu. Pevně obmotal látkou část její ruky a zavázal. Nevěděl, jak by to měl správně dělat, ale nemohl se soustředit a popřemýšlet o tom.
Když dokončil ruku, hlava se mu motala tak, že sotva dokázal poskládat souvislou myšlenku a koordinovat pohyby. V celém těle ho mravenčilo: od kořínků vlasů až po prsty na nohou. Ruce ho bolely. Zvedal se mu žaludek. Krev na tom měla vinu pouze částečnou. Nevěděl, jestli takhle hodně magie působí i na ostatní. Nikde neslyšel, že by to bylo normální. Předtím si myslel, že je dobré, že dokáže vycítit magii, ale teď poznal, že být citlivý na magii není vždy výhoda.
Pokusil se utrhnout ještě kousek textilu na obvaz nohy, ale zhroutil se zničeně na zem, svíral si hlavu rukama a třásl se.
Najednou něco zaslechl. Pozvedl hlavu. Dívka stála na nejistých nohou, v bojovém postoji a ve zdravé ruce svírala nabroušený kov.
"Počkej, ještě jsem to nedokončil," vypravil ze sebe slabě.
Ani se nepohnula.
Neohrabaně vstal.
"Vím, že jsi vystrašená, ale já se ti snažím pomoct. Sedni si a já ti obvážu i nohu."
Nezareagovala na to vůbec nijak.
Chvíli si vzájemně hleděli do očí. Kal měl pocit, že už všechno důležité řekl a byl příliš vyčerpaný na to, by přemýšlel, jak ji dál uklidnit. Teď, když od ní byl o kus dál, začala nevolnost pozvolna ustupovat.
"To nemůže být moc pohodlný, stát takhle," poznamenal po chvíli, když viděl, jak se dívce začíná třást zraněná noha. "Neměla bys s těmi zraněními stát."
Jen mrknul a v další chvíli už tam nestála. Zmateně se rozhlédl a stačil spatřit, jak mizí mezi stromy. Na jeden vyšplhala s hbitostí překvapivou i pro nezraněného člověka. Rozběhl se ke stromu a pátral po ní v koruně, ale nebyl schopný ji zahlédnout. V té tmě to bylo nemožné. Jednoduše se vypařila. Zbyly po ní jen krvavé stopy v trávě.

Kopie - 13. kapitola

15. srpna 2010 v 19:08 | KaThea

Sluneční paprsky pozdního léta dopadaly na malou neoplocenou zahradu. Hřály i červenovlasého chlapce, jenž seděl v trávě zády opřený o chladné kameny studny a ochutnával jedno z prvních dozrálých jablek. Byl sice zrovna po obědě, ale velké červené plody byly příliš lákavé.Teplý vzduch člověka ukolébával k lenivosti. Léto už pomalu končilo, ale slunce jako by to nebylo bralo na vědomí. Pokousaná ruka se mu již dávno zahojila a na horečku, kterou měl před více než čtvrtrokem, si už ani nevzpomněl.
Uprostřed toho poklidného momentu nicnedělání uslyšel, jak někdo volá jeho jméno. Zvedl se na nohy. Věnoval krátký pohled jablku ve své ruce, jako by se rozmýšlel, co s ním. Šel dovnitř do domu.
Stará kouzelnice na něj čekala u kuchyňského stolu.
"Kale, mám dopis pro kouzelnickou radu a potřebuji, aby jsi jim ho předal ještě dnes," oznámila mu. "Bylo by perfektní, kdyby jsi to stihl, než odbije půlnoc."
Kal jen přikývl. Reptání typu "Ale to se nedá stihnout!" si nemohl dovolit. Často jim dávala úkoly příliš těžké na dítě, ale byla si toho vědoma a nikdy je za špatně odvedenou práci netrestala.
Kouzelnice mu dopis předala v bílé obálce a dala mu i váček peněz na cestu. Vzal si trochu vody v kožené láhvi a taky své nože, pro všechny případy. Cítil se trochu pyšný, že dostal takový důležitý úkol, a byl rozhodnut nezklamat.
Cestou ze svahu potkal Tima, jak se vrací z nákupu ve vesnici.
"Kam jdeš?" ptal se ho zvědavě Sylva.
"Dostal jsem za úkol doručit dopis," odpověděl Kal.
Tim upustil plátěnou tašku s jídlem a zavěsil se mu na paži. "Ne!"
Kala tato bouřlivá reakce překvapila. "Vždyť... se vrátím hned zítra."
"A co když se ti něco stane? Na cestách jsou loupežníci."
"No, není to nebezpečnější než hubení upířích psů, ne?"
"Ty tam můžeš potkat taky!"
"Neboj, budu opatrný."
"Já nechci, abys šel pryč," kňoural Tim a objímal jeho paži.
"Je to jen jeden necelý den. To beze mě vydržíš. Nemám moc času, mohl bys mě prosím už pustit?"
Tim neodpovídal a nezdálo se, že by ho chtěl poslechnout. Kal se mu tedy vykroutil a Tim se zatvářil velmi lítostivě.
"Tak ahoj," řekl Kal zády k němu, protože se nemohl dívat na jeho výraz, a utíkal z kopce dolů.
Nejdřív musel pěšky dojít do nejbližšího města. Odtamtud jel dostavníkem do nejbližšího velkého města. Tam se mu podařilo chytit dostavník mířící přímo do Milenu.
O pár hodin později už se blížil k cíli. V tu chvíli se mu úkol zdál jednoduchý a nechápal, proč si Tim dělal takové starosti. Sice není snadné stihnout to včas a kdyby neměl štěstí, mohl na vhodný dostavník čekat až do zítřka, ale jediné, co v tu chvíli musel dělat, bylo sedět a čekat.
Ale v ten moment ho štěstí opustilo.
Vůz nadskakoval na kamenité cestě. Občas o dřevo zarachotila větvička stromu nebo keře, který rostl poblíž cesty. Všichni cestující měli už dávno možnost si jeho zvláštní vlasy pořádně prohlédnut, takže teď o něj nikdo ani pohledem nezavadil a on se necítil nepříjemně.
Náhle začal vůz zastavovat. Slyšel kočího křičet: "Proboha, co se vám stalo?" Nastala chvíle zmatku. Nikdo z cestujících nevěděl, co se děje, proč zastavili.
"Není tu nějaký lékař?" Kočí přivedl ke dveřím vozu zraněného muže, jenž měl košili celou od krve.
"Já jsem lékař," vyhrkl jeden z cestujících a vstal. "Posaďte se tady. Proboha, jak se vám to stalo?"
"Potkal jsem se s jedním medvědem. Neměl, zdá se, chuť přátelsky klábosit," odpověděl muž, když si sedl naproti němu.
"No teda, žertovat v takové situaci..." zakroutil hlavou lékař. "Kde jste zraněný?"
"Počkejte," zarazil ho muž. Důkladně si utřel krví zamazané ruce do košile a upravil si vlasy. Rozvázal černou stuhu, uhladil si vlasy hezky na levé rameno a zase je svázal. "Teď mě můžete ošetřit." Cestující na něj koukali trochu vykuleně.
Pak lékař krátce prohlédl jeho ruce a hruď.
"Ale vy nejste zraněný!"
"Jasně," zasmál se muž. "Zato ten medvěd z našeho setkání nebude zrovna dvakrát nadšenej, haha."
Vstal.
"Lidi, neberte si to osobně, byli jste milí společníci, ale tohle je moje práce. Každej se musí nějak živit, ne? Vy jste lékař. Máte kliku... děláte tu nejlepší práci na světě. A co vy?" obrátil se na ženu, která seděla vedle lékaře.
"Já... jsem vychovatelka," pípla ustrašeně žena. Nikdo z cestujících nechápal, co se to právě děje.
"Vychovatelka... Tak to vám nezávidím. Dobře, a vy?"
"Holič," odpověděl vedle sedící muž. Na konci toho slova byl náznak otazníku.
"Holič?! Vy stříháte lidem vlasy?! Styďte se! Nenávidím parchanty, jako jste vy!"
"Ale... Co je na stříhání vlasů špatného? Většinou pak vypadají líp," bránil se holič.
"Na stříhání vlasů nemůže bejt nic dobrýho! Vždycky jsou hezčí delší." [*Poznámka: Tento jistý člověk má fóbii ze stříhání vlasů. xD]
Obrátil se na chlapce sedícího naproti holiči a jako mávnutím kouzelného proutku se uklidnil.
"Hele... Máš zajímavý vlasy."
"'Zajímavý...'" zabručel tiše Kal. Neměl rád, když někdo mluvil o jeho vlasech, ať už o nich řekl cokoli.
"Ty asi ještě chodíš do školy, ne?"
"Hm," zabručel neutrálně Kal, protože se mu nechtělo nic vysvětlovat.
"A vy budete... Nechte mě hádat..."
"Kovář," promluvil statný muž.
"Hej, nenechal jste mě hádat! No nevadí... Ale co jsem chtěl říct. Každej se musí nějak živit. Někdo je lékař, vychovatelka, holič," to slovo vyslovil s odporem, "kovář... a já jsem zas lupič. Přeju vám hezkej den... třeba ten zítřejší."
Pak se vyhoupl oknem na střechu. Kal vyjeveně zíral do okna, ve kterém zmizel. Teď už chápal, kam tím celou dobu mířil, ale stále nechápal, na co byl potřeba ten dlouhý proslov.
Slyšel lupiče mluvit na kočího: "Stůjte, tohle je přepadení."
Musel se v tu ránu rozhodnout, co udělá. Rozhodně tady nemohl sedět a čekat, až ho okradou. Neměl by peníze na cestu zpět a navíc hrozilo, že by mohl přijít o dopis.
Otevřel dveře vozu a za jízdy vyskočil. Několikrát se překulil a svalil se do křoví vedle cesty. Ohlédl se. Viděl, jak zpoza stromů kus před dostavníkem vybíhají lupičovi společníci. Prolezl keři na druhou stranu a uháněl opačným směrem. Utíkal skloněný, aby ho nezahlédli.
Náhle si uvědomil, jak to od něj bylo zbabělé. Zastavil se uprostřed kroku a znovu se otočil. Ale co mohl dělat? Co by zmohl proti bandě ozbrojených mužů? Měl jen své nože. Kdyby se pokusil odporovat, zabili by ho. Takhle to bude lepší. Měl svůj úkol. Neměl čas se starat o cizí lidi. A s těmihle komplikacemi mu zbývalo mnohem méně času. Pohlédl na slunce. Ještě se nezačalo stmívat, ale bylo nebezpečně nízko. Znovu se dal do běhu a cítil se provinile, přestože si právě logicky zdůvodnil, že je to to nejlepší, co může udělat.
Přečetl tolik knih a hrdina každé z nich by zůstal a lupiče porazil. Jenže on nebyl hrdina z knížky. [*Poznámka autora: Nesmějte se, je to myšleno vážně. Já o svých postavách přemýšlím takovýmto způsobem. Ne - oni o sobě přemýšlí takovýmto způsobem.] Neuměl ovládat magii, neměl žádnou zvláštní moc, nezískal žádné speciální schopnosti, ani neovládal žádné bojové umění, dokázal pouze dosti nepřesně házet noži. Neexistovala ani nejmenší šance, že by je mohl porazit. Nejlepší bude vážně starat se jen o sebe.
Opět se ohlédl. Nebylo možné, že by si jeho útěku nikdo nevšiml, ale nikdo se za ním nerozběhl. Asi jim jeden kluk nepřipadal důležitý. Možná je znejišťovaly ty vlasy. Nikdo netouží po tom rozhněvat kouzelníka. Teď přestal litovat, že si nevzal paruku. Všechny ty pohledy, které tak proklínal, stály za to, že ho to teď možná zachránilo.
Po chvíli zpomalil a přemýšlel, co udělá teď. Nevěděl, kde je, ani kudy má jít. Znal jen jednu cestu a po té právě přišel. Vracet se nemohl. Proto se rozhodl vzít to zkratkou přes les. Tedy přesněji - vzít to přes les. Jestli to bude zkratka, netušil. Nevěděl ani, jestli se tudy někam dostane.
 
 

Reklama