Krátké povídky

To

6. listopadu 2010 v 14:30 | KaThea
Vím, že název "To" je originální asi jako jedno s osmerčat, ale mě nic lepšího nenapadlo. A vedoucí spisovatelského kroužku řekl, že není nutné vymýšlet nějaký složitý název. Měli jsme napsat nějakou strašidelnou povídku na kvůli Halloweenu. Ta povídka by se asi někde četla... Ale ta moje je až trochu moc děsivá pro malé děti, takže z toho nic nebylo. xD Vlastně jsem ráda, že to nemusím číst. :D Psala jsem to už před nějakou dobou, ale až teď jsem si na to konečně vzpomněla.

Poslední pohled na hvězdy - delší verze

11. listopadu 2009 v 20:54 | Katk@
Ve spisovatelském kroužku se jim to zdálo příliš krátké, tak jsem to přepsala na delší. Přidala jsem něco před začátek, protože po konci bych jen těžko něco napsala.

____________________________________________________________________________

Udělám pár posledních čar a běžím do obýváků, abych prezentovala svůj výtvor. Zastihnu tam jen taťku, jak si čte noviny. Ukazuji mu papír.
"Tohle je zatím můj nejlepší obrázek!"
"Jsou to jen bílé tečky na černém papíře," komentuje mé dílo taťka..
"Tati, to nejsou jen obyčejné bílé tečky! To jsou hvězdy!" hájím se.
"Stejně to jsou jen tečky," stojí si za svám táta. "Na tečkách není nic uměleckého. Tečky zvládne každý blbec."
"Vybarvit celý papír na černo a vynechat bílá místa přesně ve tvaru souhvězdí kasiopea ne. Ale máš pravdu. Hvězdám se to ani zdaleko nepodobá. Jsou to jen tečky. Hvězdy jsou mnohem krásnější." A zahledím se zasněně k nebi. Tedy, k místu, kde by bylo nebe, kdyby tam nebyl strop. Ale já si představuji, jak se strop rozestoupí a odhalí miliardy nádherných hvězd... které bohužel ještě nevyšly.
"Nechápu, jak tě to může bavit," vyruší mě ze zírání do stropu táta. "Vždyť jen půl hodiny vybarvuješ papír."
"Když hvězdy nemohu vidět na obloze, musím si je nakreslit," vysvětluji. Pak odejdu do svého pokoje, hodím svůj výkres do šuplíku, kde je podobných kreseb spousta, a padnu do křesla. Pohodlně se opřu, dám si nohy na stůl a pozoruji oranžovou oblohu, která zvěstuje, že už brzy vyjdou hvězdy a já budu mít zase znatelně lepší náladu. A jak tak sedím a sleduji, jak slunce pomalu zapadá, zmocňuje se mě spánek...
Když se probouzím, vládne už všude tma. Spěchám se podívat na hvězdy.
Dávno už je noc a já jako vždy stojím na balkóně a pozoruji hvězdy. Miluji hvězdy. Jsou jako naděje… Všude kolem tma a nade mnou světlé body… Ve vzduchu je cítit déšť a zábradlí je mokré. Opřu se o něj a pozoruji srpek měsíce, ale za chvíli jako vždy neodolám a vyšvihnu se nahoru. Snad si ani neuvědomuji to riziko, že jsem v nejvyšším patře. Na zábradlí si sedám každý večer a ještě nikdy jsem nespadla. Zakloním hlavu, dýchám čerstvý vzduch a dívám se…
Náhle vidím padající hvězdu, míří ke mně. Kochám se tím podhledem, ještě nikdy jsem padající hvězdu neviděla. Jsem jako zhypnotizovaná. Když hvězda začíná mizet za okrajem paneláku, předkláním se, abych si ji udržela na o čích… Najednou visím jen na jedné ruce… na třech prstech… na dvou… letím… Bylo to tak náhlé, že ani nevím, jak se to stalo. Vzduch mi hučí v uších… Kouknu nahoru. Všechno kolem mne se hýbe, jen hvězdy se nevzdalují. Stojí pevně na svém místě. Jsou teď jediná jistota, kterou mám. Cítím tíhu a tlak… Znovu se podívám na hvězdy. Najednou se mi zdá, že se mi vysmívají… Já jsem jen jedna malinkatá hloupá holka, na kterou shlíží tisíce obrovských hvězd, které by se nikdy nezachovali takhle pošetile. Kouknu pod sebe a zatočí se mi hlava. To ony za to můžou! Kdybych si tak nezamilovala hvězdy, nikdy bych na to zábradlí nelezla! Zahledím se na ně znovu a už se na ně nemůžu dál zlobit. Jsou tak nádherné! Do ruky mě švihne větvička a já se naposledy podívám na hvězdy... Málokdo má takové štěstí, aby umřel při tom, co má nejraději…

Poslední pohled na hvězdy

4. listopadu 2009 v 21:30 | Katk@
Další povídka do spisovatelského kroužku. Mohlo to být cokoli, jedinou podmínkou bylo, že se to muselo vejít na A4. Já to nemám ani do půlky A4, tak jsem to doplnila těma hvězdičkama. Ve wordu to bylo navíc bílým písmem na černém papíře, což v blogu bohužel nejde.
Vymyslela jsem to asi před měsícem a pak jsem dlouho nemohla usnout. Nevím, jestli to bylo jen tím... Ale chápejt, já to vymyslela, já to prožila...

Pátek třináctého (dvě verze)

21. října 2009 v 15:09 | Katk@
Ve spisovatelském kroužku (ano, něco takového existuje! :D) jsme dostali téma trapas. Napsala jsem dvě verze a teď od vás potřebuju poradit, která je lepší. Dneska to musím odeslat, bude se to číst nahlas (myslím, že 2. verze se bude špatně číst), takže jestli si to přečtete zítra, bude mi to už docela k ničemu... No, byla bych vám vděčná, kdybyste mi poradili.
Vzniklo to tak, že jsem skloubila dohromady tři trapasy z různých časpisů pod názvem jednoho z nich...

Není hra jako hra

23. prosince 2008 v 22:55 | Katk@
Moje 1. jednorázovka! Ale je dlouhá. Ale moc krátká na to, aby se rozdělila na části.
No já nevim... Ten název je nějaký divný. Mě to připadá jako bych vás poučovala, ale mě nic lepšího nenapadlo.
K začátku mě inspiroval jeden můj nevlastní bratr, který hrál na počítači nějakou střílečku.
___________________________________________________________________________
Trrrrrrrrrrrrrrrr! Bum! Prásk! Aaaaaaaaaah! ozývalo se celým domem. Dominik zase hrál tu příšernou hru!
,,Domino! Okamžitě to vypni!!" řvala jsem na mladšího bráchu ze svého pokoje. Já mu říkám Domino a jeho to strašně štve. Ale pochybuji, že mě slyšel. Vběhla jsem do obýváku, ael tam už byla i mamka. ,,Dominiku vypni to!" řvala máma. ,,Nebo aspoň zeslab zvuk, " doplnila jsem ji. ,,Nezeslabuj zvuk, vypni to a běž se učit! A ty Anno, " ukázala na mě, ,,ty taky."
,,A co jsem udělala?" Začala jsem se hned vztekat, ,,já ni neudělala! Proč za všechno můžu já?!"
,,Nebuď drzá a neodmlouvej!" Najednou se rozhostilo ticho, protože Domino to právě vypnul. Naštvaně jsem odešla do svého pokoje. Ale neučila jsem se. Místo toho jsem radši vzala papír a kreslila si. To mě vždycky uklidní, když je mi smutno nebo jsem naštvaná.
A takhle to v téhle rodině chodí pořád. Od té doby, co od nás odešel táta je Dominik problémové dítě. Pere se s děckama ve škole. Už má důtku třídního učitele. Taky má špatné známky a neučí se.

Už začínalo být horko a a mamka mě požádala, lépe řečeno přikázala, abych šla s Dominem na koupaliště.
,,Nee! Zněla okamžitě moje reakce, ,,jestli se neutopí, tak utopí někoho jiného nebo mě! A při nejhorším udělá všechno."
,,Neblázni a nepřivolávej to, " pokárala mě mamka a obrátila se na Dominika, ,,že budeš hodný Domčo?"
,,Budu," odpověděl Dominik. Když chce umí se tvářit velice roztomile, ale já už vím, že pod tou maskou se skrývá malý ďáblík.
Nakonec mě mamka donutila. Tak jsem se sbalila a musela jít.
Hned jak jsme přišli na koupák, jsem se natřela opalovacím krémem, protože jsem ani do vodyjít nechtěla.Chtěla jsem se jen opalovat a sledovat Domina.
Za chvilku za mnou ten malý čertík přišel a začal mě přemlouvat, abych šla do vody. Tahak mě z deky, ale byl moc slabý. Za chvíli to vzdal a šel se dál koupat.
Pak mi zmizel z dohledu a já jsem se zvedala a chtěla ho jít hledat, když mi za krkem přistál kečup! Otočila jsem se a za mnou byl Domino s jeho spolužákem Kubou. Kuba je taky pěkný kvítko! Stáli tam, každý v ruce půlku párku v rohlíku a řvali smíchy. Kuba vzal klacek, namířil s ním na mě a řekl:,,plavky dolů, ruce nahoru." A začali se smát ještě víc. To už jsem se totálně naštvala, popadla jsem nejbližší klacík a řekla:,, chceš si hrát? Tak pojď jestli se nebojíš!" Snažila jsem se nevnímat kečup, který mi stékal po zádech ani pohledy lidí kolem mě. Když se konečně přestali smát, řekl kuba:,, tak jo!" A praštil mě tím klackem do břicha. ,,Au," zakřičela jsem, ,,to bolí!"
,,Tohle bolí?" ušklíbl se brácha a zvedl kámen, ,,tohle bude bolet, jestli nepujdeš do vody."
,,Polož to Domino, to není sranda!" Ale už kámen přistál vedle mé nohy. Naštěstí jsem včas uhla. A Dominik už měl další kámen v ruce. ,,Nee! Domino! To neí žádná legrace! Tohle není hra!" Ale oni mě neposlouchali, tak jsem se dal na útěk a oni za mnou. Na mostě přez bazén mě dohnal Kubin a chytil mě pevně za ruku. ,,Jestli odtud neskočíš, narvu ti to kamenem do hlavy, " řekl brácha, když nás dohnal. Snažila jsem se ho přemluvit, ale nedal se.

Už nikdy s ním na koupák nepujdu! umiňovala jsem si, když jsem přelézala zábradlí. Ještě jsem pořádně nepřehodila druhou nohu, když do mě Kubin strčil. A já jsem leťela po halvě vstříc vodní hladině! Nestihla jsem se nadechnout, vdechla jsem trochu vody. Studená voda obejmula celé mé tělo, natekla mi do uší, nosu i očí. Snažila jsem se plavat nahoru, ale byla jsem tak zmatená, že jsem nevěděla, kam vlastně plavu. Zmocňovala se mě čím dálo větší panika. Máchala jsem rukama, nohama, čím se dalo, ale ne a ne se dostat nad hladinu. V plicích mě pálilo, jak jsem vdechla vodu a mozek se nutně dožadoval kyslíku. Tmavá voda kolem mě byla čím dál tím černější... Když vtom nějaká ruka uchopila mou ruku a já bych ráda sevření opětovala, ale... pohltila mě prázdnota.............................................

Třeštila mi hlava. Myslela jsem, že mi snad vybuchne! Zakašlala jsem a pomalu otevírala oči. Viděla jsem nad sebou nějakou rozmazanou tvář. Radši jsem oči zase zavřela. Bolelo mě celé tělo. Plíce mě pálily a v uších mi zuřil ohňostroj. Ještě chvíli jsem ležela na kamenné dlažbě, než jsem znovu otevřela oči. Nade mnou klečel sympatický mladý plavčík a okolo se se běhl houf čumilů. Otočila jsem hlavu doprava a spatřila jsem bráchu. Brečel. S velkou námahou jsem se najdřív posadila a pak vstala.
,,Děkuju," řekla jsem tomu plavčíkovi přiškrceným hlasem.
,,To je moje práce," odpověděl mi.
Pak jsem vrhla nenávistivé pohledy na zvědavce okolo, ti se zatvářili rozpačitě a začali se pomalu rozcházet.
Popadla jsem bráchu, sbalila věci a vypadla z koupaliště.

Od té doby se brácha polepšil. Neháže po nikom kamením, nebaví se s Kubou a nekoupe se tak rád. Už nikdy se mnou nechce jít na koupaliště (asi se bojí, že bych ho tam utopila) a mamka se tomu diví (slíbila jsem Dominovi, že jí nic neřeknu). Já bych s ním už taky nešla na koupák ani za milion! Teď nemám moc ráda vodu a na koupaliště se chodím většinou jen opalovat a nikdo by mě nepřinutil skočit ze skokánku!
A ještě jedna věc. Kdybych nááhodou chtěla spáchat sebevraždu, utopením to rozhodně nebude.
Konec
____________________________________________________________________________
Tak co? Líbí? Nikdy jsem se netopila, takže nevím do jaké míry je to přesný popis. Snad jsem to nepřehnala? Musela jsem sama sebe uklidňovat.
Která povídka, z těch dvou co jsem zatím napsala, se vám líbila víc? Já teda vůbec nevím.

Ne moc dobrý způsob jak zahnat nudu 2/2

23. prosince 2008 v 15:43 | Katk@
Už to tu mohlo být dřív, kdyby mě nevlastní bratři nevyháněli od počítače a taky se mi to neuložilo. Včera jsem celý den měla chuť napsat povídku, ale neměla jsem nápad. Nudila jsme se a napadlo mě napsat povídku o nudě. Sedla jsem si, psala a doufala, že se z toho něco vyklube. Pak jsem mezi půl jdedenácté a jedenáctou vytvořila blog, dala tam Toplist atd... Kolem dvanácti jsem skončial s psaním.
Rozdělila jsem to na 2 části protože mě byse to nechtělo psát a vám by se to nechtělo číst.

__________________________________________________________________________
Když jsem ráno nastupovala do autobusu měla jsem smíšené pocity. Cítila jsem se vítězně, ale ani zdaleka jsem ještě neměla vyhráno. Mohlo se toho ještě tolik pokazit! Co když babča zavolá mamce a zjistí, že mi nic nedovolila, ani se mnou nemluvila? Toho jsem se bála. A taky jsem měla trochu výčitky svědomí.
Cesta byla nudná. Ale ne tak nudná jako pobyt u babičky, protože jsem se mohla těšit na to, co budu dělat, až tam přijedu.
Samozřejmě jsem hned včera zavolala Radce. Ta na mě už čekala na nástupišti.
Ten den utekl jako voda a bylo by zbytečné popisovat, co všechno jsme dělaly. Rozhodně to byla mnohem větší sranda než sedět u babičky a hrát Člověče nezlob se.

Radka mě šla vyprovodit na nádraží. Rozhlédla jsem se, jestli už tu je ten autobus a spatřila jsem krásného kluka. Bohužel byl starší. Muselo mu být asi 17, ale to je jedno, stejně ho už nikdy neuvidím. Měla jsem oči jen pro něj. Myslela jsem, že mě nic kromě příjezdu autobusu nedonutí od něho oči odtrhnout. Mýlila jsem se. Byla tu ještě jedna věc. ,,Hano?" ,,Hmm..." ,,Nejsou to tví rodiče?" Moje sny se rozplynuly jako pára nad hrncem a na jejich místo nastoupila tvrdá realita. Vždyť celá tahle výprava je strašně riskantní! Proč jsem si to neuvědomila dřív?
Rychle jsem odešla o kus dál. ,,Do hajzlu," zaklela jsem, ,,co tady dělají?"
,,Nejspíš tě chtěli překvapit, vzali si volno a jedou za tebou k babičce, " napadlo Radku. Ona má vždycky chytré nápady.
,,Co budu dělat? Do tý pitomý malý vesničky pojede další autobus až za 5 hodin! Mohla bych říct, že jsem zaspala, ael nemůžu přece spát do 12! A rodiče přijedou a budou se ptát kde jsem a bábi zjistí, že mi nic nedovolili!"
,, Musíš se do autobusu nějak proplížit, aby tě vaši neviděli," řekla Radka.
Obrátila jsem se k Radce: ,,dej mi kšiltovku a brýle!"
,,Zbláznila ses? Co bych bez nich viděla? Copak nemáš svoje sluneční brýle?"
,,Mám," řekla jsem a začala jsem se rychle přehrabovat v batohu, protože právě přijel autobus.
Rozcuchala jsem si vlasy, nasadila kšitovku a sluneční brýle, nahodila výraz, který jsme považovala za drsný a nepřístupný. No... Naštěstí jsem se neviděla v zrcadle, ael Radka při pohledu na mě bojovala s chutí rozesmát se.
Když jse nastupovala do autobusu měla jsem srdce až v krku. Rychle jsem prošla kolem rodičů a sedla jsem si úplně vzadu. Celou cestu jsem byla nervózní, nejspíš bílá jako křída a někteří cestující po mě tu a tam vrhli ustarané pohledy - musela jsem vypadat, že se mi chce zvracet...
Když jsme konečně za hodinu, která mi připadala jako celý den, přijeli na zastávku, vyskočila jsem zadními dveřmia pelášila k babči. Musela jsem to vzít oklikou, abych nepotkala rodiče a o to víc jsem musela utíkat.
Když jsem celá uřícená vletěla k babči do obýváku a svalila se na nejbližší křeslo, přišla za mnou bábina a zeptala se:,,co jsi dělala, že jsi celá udýchaná?"
,,Chtěla jsem to prostě stihnout do oběda." Nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo.
,,Ale vždyť je 9 hodin! Oběd je až ve 12."
,,Chtěla jsm stihnout i snídani."
Vtom zabouchali na dveře rodiče. ,,Ahoj! Přišli jsme tě překvapit. Tak si sbal věci a jedem domů. Vzali jsme si volno."
,,Aha..." řekla jsem utrápeně.
,,Tobě se to nelíbí?" Divila se mamka.
,,Jasně, že líbí, je to úžasné!" Tvářila jsem se šťastně, ale v duchu jsem si myslela: jestli mě chcete zabít, tak se vám to málem povedlo.
KONEC

Tak co? Že to bylo lepší než předtím?
P.S.: často se mi stává, že místo ale napíšu ael. Většinou si toho všimnu a opravím to, ale můžete mě na to upozornit. Nestihla jsem to po sobě přečíst.
P.P.S.: Další povídku už mám napsanou. Na papíře. Můžete se těšit. :))

Ne moc dobrý způsob jak zahnat nudu 1/2

22. prosince 2008 v 23:29 | Katk@
Ne že bych vám chtěla radit, jak zahnat nudu, ale je to název mojí první povídky. Tohle je ještě celkem nuda, ale druhá část už nebude.

____________________________________________________________________________
To je nuda! Strašná! Ani televize už mě nebaví! A Bábi nemá ani žádnou normální knížku. To radši školu než tohle! Teda pokud by zrovna nebyla chemie nebo čeština. Těšila jsem se na velký prázdniny, až si odpočinu od školy, ale nuda je větší než ve škole. Mamka i taťka mají moc práce a myslí si, že u babči mi bude nejlíp. Nejsem na to zvyklá. Minulý rok byla ještě máma učitelka a trávily jsme prázky spolu. A teď mě šoupli k babče! Však by mi nevadilo, že se rodiče vrátí domů až v osm. Aspoň bych mohla jít ke kámošce nebo surfovat na netu. Nuda.........
,,Haničko nemáš hald? Udělala jsem ti svačinku."
,,Ne babi, dík, před chvílí jsem měla oběd."
,,Ale ty musíš jíst. Jsi taková hubená..."
,,Nejsem příliš hubená! To ty-" málem jsem řekla to ty jsi tlustá, ale včas jsem se zadržela. ,,To se ti jen zdá."
,,Ale notak Haničko, přece to nedám psovi."
,,Dej to do lednice, sním si to později. Ach jo...." vzdychla jsem. A babč ase hned zatvářila ustaraně. ,,A co že jsi taková smutná? Děje se něco?"
,,Právě že se nic neděje. Je tu děsná nuda."
,,Nuda? Tak si pojď zahrát Člověče nezlob se."
,,Babi,já už nejsem malá." Zvedla jsem se a šla ke dveřím.
,,Kam jdeš?" ptala se hned bábi.
,,Ven. Nějak se zabavím." Vyšla jsem ven a nadechla se čerstvého vzduchu. Když jsem byla malá, chtěla jsem bydlet na vesnici, ale teď bych to tu nepřežila bez internetu. Došla jsem k nedalekému rybníku, sedla si na lavičku a pozorovala děti, které si hrály opodál. Za chvíli si pro jednu holčičku přišla starší sestra a odvedla si ji domů. Připomněla mi mou bývalou spolužačku, která se odstěhovala. Do hlavy se mi začal pomaloučku vkrádat ďábelský plán...

,,Čau babi! To bys nevěřila koho jsem potkala," vykřikla jsem potěšeně na babču hned jak jsem přišla domů (vlastně k babičce domů).
,,Ne, koho?" divila se babča.
,,Potkala jsem svoji starou kamarádku ze školy, která se odstěhovala. Nevěděla jsem, že bydlí tady!" pokračovala jsem v lhaní.
,,Tak to je skvělé! Aspoň se nebudeš tolik nudit."
,,Že jo, babi! A mě napadlo, že bych u ní mohla přespat. Její mamka to dovolila."
To nebyl chytrý tah.
,,A co tvoje máma?" vzpomněla si hned babča.
,,Já jí zavolám a zeptám se jí. A když mi to dovolí, můžu u ní přespat?" zeptala jsem se s nadějí v hlase.
,,To víš, že můžeš!"
,,Tak já jdu zavolat rodičům."
Vyběhla jsem z pokoje a když byla bábi z doslechu odvážila jsem se křinout ,,jo!" Mamce jsem zamozřejmě nevolala, ani jsem žádnou starou kámošku nepotkala. Měla jsem v plánu ráno nasednout na autobus a jet domů. Je to skoro hodina cesty. Doma aspoň nebude nuda a trocha adrenalinu mě taky pobaví. V čem jsem nelhala bylo, že hodlám spát u nějaké kámošky. Přece nemůžu přijít domů, když tam budou rodiče!
Za chvíli jsem přiběhla do kuchyně. ,,Mamka mi to dovolila!" Oznámila jsme babči šťastně. ,,Tak já zítra ráno odjedu. Teda odejdu jsem chtěla říct!" tězce jsem se přinutila se zasmát, ,,a budu tam na oběd, to mi taky její mamka dovolila a pak u ní přespím. Ráno přijdu domů."
,,Nooo... Mě se to nějak nelíbí. Celý den tě neuvidím."
,,Neboj se babi. Budu ti každé dvě hodiny volat, abys věděla, že je všechno v pořádku."
,,No tak dobře," nechala se konečně přemluvit babča. Jo! Spolkla to i s navijákem.
Pokračování příště..

Tohle byla docela nuda, ale ta druhá část je lepší! Tak si počkejte dám ji sem asi zítra.
Budu moc vděčná za každý koment a určo se kouknu na váš blog.
 
 

Reklama