Matka a její vnuk

3. Dita - Přítomná budoucnost

4. dubna 2009 v 13:07 | Katk@ (Sasanka)
Promiňte, že je to tu tak pozdě, ale počítač opět odmítal spolupracovat. Naštěstí máme dva, ale na ten druhý jsem se dostalala až teď.

...::perex by Sasanka::...
Dopsala jsem to. Nevíte, jakou mi to dalo práci. Je to vypocený, psaný asi načtyřikrát. Obvykle sednu, napíšu, upravim chyby, zveřejnim... Ale tentokrát mi to moc nešlo x). Ale snad to je dobrý, ke konci mi dokonce běhal mráz po zádech (to většinou znamená buď naprostou sračku nebo dokonalý dílo) x)
Tuhle kapitolu věnuju Lizzie, i když upřímně nevím za co. Nechci říct, že si ji nezaslouží, jenom nevím konkrétní důvod :D Možná za to nadšení, když se dověděla, že se snažim tenhle salát napsat x) Takže Lizzie, tohle je pro tebe.
Snad se vám to bude líbit, snažila jsem se napsat to jak nelíp umím...
____________________________________________________________________

Zmačkala jsem noviny do kuličky v záchvatu beznaděje. Cévami se mi začínala rozlévat histerie. Po zádech mi přebíhal mráz, skloubil dohromady zlost nad sebou samou, údiv nad okolním dějem a naprostou bezradnost. Nevěděla jsem, co mám dělat.
Zavolat někomu? A komu... A navíc jak? Copak dokážu volat s těmi novými přístroji?...
Vyskočit z okna? To by nebylo řešení...
Podpálit dům? Sakra Dito, mysli...
Snažila jsem si zrekapitulovat všechno, co jsem věděla, i to, co jsem jenom tušila. Já jsem já a jsem v budoucnosti. Moje matka je taky já, ale žije ve vlastní přítomnosti. Moje dcera je teď nejspíš já a je v její minulosti, ovšem v mé přítomnosti. A ten malý klučina je nejspíš můj vlastní vnuk, ovšem já jsem teď jakoby jeho matka, protože jsem vlastní sestra....
Hlava mi z toho třeštila jako po náletech, bylo to strašně zamotané. Ztratila jsem se v toku vlastních myšlenek. Ačkoliv to do sebe částečně zapadalo, každá věc zvlášť dávala smysl zhruba stejný, jako okurka stepující na zádech nosorožce.
Dobrá, teď už vím kdy jsem, ale stále nevím, kde jsem. Což považuju za zásadní problém, protože čas ovlivnit nedokážu, ale prostor ano. Došla jsem k nejbližšímu oknu, které bylo hned naproti stolu. Odhrnula jsem podivně vyhlížející záclonu, na které byste klasický záclonový motiv květin hledali jen těžko. Pohlédla sjem z okna ven a dech se mi zatajil. Podle toho, co jsem viděla, jsem usoudila, že jsem v rodinném domku, ovšem bez zahrady, pokud se neschovává na druhé straně domu. Ulice okolo byly tak odlišné od těch, které jsem byla zvyklá vídávat a přesto tak podobné. Kolem domu právě projelo... auto? Ani na závodech formule jedna se takové vozy nevyskytovaly. Ale teď, když už vím, do jakého roku jsem se to dostala, by mě to nemělo překvapovat. Vždyť já jsem přeskočila dvacet let vývoje lidstva, za tu dobu se toho určitě změnilo víc než dost.
Ne!, okřikla jsem se v duchu, nesmím uvažovat v minulém čase. Všechno teprve nastane, nic z toho se ještě nestalo, protože se během pár minut opět rozložím na atomy a předimenzuji se do vlastní doby, nebo něco podobného. Jenom neuvažovat v minulém čase.
Ještě jednou jsem se zahleděla do ulic, tentokrát s větším zájmem a pozorněji. Snažila jsem se v nich nalézt to, co mi připadalo tak povědomé, co mi připomínalo něco notoricky známého. Pootočila jsem hlavu trochu doleva a... PRÁSK!... Najednou mi to všechno došlo. Když se podívám tímhle směrem, koukám se na místo, kde stojí náš starý dům. Už si není moc podobný, omítka má teď úplně jinou barvu a na střeše jsou nové tašky, ale je to on. Tam, vzadu na konci ulice se krčí obklopený novějšími a hlavně modernějšími stavbami, ale je to on. Dům, který tak nějak spojuje současnost, minulost a budoucnost. Protože teď je buoucnost... Nebo je přítomnost? Jsem tu teď a tady, takže se jedná z jednoho hlediska o přítomnost, ale vlastně je to zároveň i budoucnost. V tom případě by minulost znamenala příomnost a.... Hlava se mi z těch úvah motala. Ani já sama jsem netušila, CO se to kolem mě stalo. Potřebuju aspirin...
***


Šla jsem opět do pokoje. Nerada bych řekla "můj" pokoj, i když v něm teď nějakou dobu zůstanu, alespoň do doby, než najdu způsob, jak se dostat zpátky. Otevřela jsem skříň, která by mohla být šatní. Teď, když už jsem věděla, čí ten pokoj je, mohla jsem se v něm pohybovat s jistou dávkou volnosti. Přece jen, když se přehrabuji ve skříni vlastní dceři, není to tak strašné jako rabování cizích věcí. Hledala jsem něco normálního na sebe, ale všechny svršky končily pohozené na podlaze. Nic z toho nevypadalo jako oblečení na běžné nošení. Po tom, co jsem obsah celé almary vyházela ven jsem si povzdechla a s pocitem ohromného sebezapření jsem si natáhla jakési šaty, které ačkoliv vypadaly velice nekomfortně, dalo se v nich přece jen normálně existovat. Byly velice tmavě modré (asi není tak těžké uhodnout oblíbenou barvu majitelky), dlouhé těsně nad kolena a po levém boku se skoro až okraji kalhotek táhl rozparek, nejspíš home-made výrobek aneb udělej si sám. Pod prsama byly nařasené a ozdobené černým štrasem. špagátková ramínka se mi sice trochu zarývala no ramen, ale dalo se to snést. Bylo to tím, že jsem měla trochu větší prsa, než na jaká byly tyhle šaty šité.
Potom jsem složila pyžamo a zastrčila ho pod polštář. Opět totiž promluvila moje pořádkumilovnost, kterou velice ráda praktikuji u kohokoliv jiného, jenom ne u sebe v pokoji. Nato jsem zkontrolovala malého. Spal pravým miminkovským tvrdým spánkem a vypadal nadmíru spokojeně. Je to hrozně krásný klučina, vydržela bych se na něj koukat hodiny, jenže teď zrovna na to tak trochu nemám čas. Začínala jsem uvažovat o možnosti, že zatímco tady jsem nestrávila ještě ani den, tam doma už klidně může být rok pryč. Snad každý to zná z fantasmagorických filmů. Jen doufám, že až se mi povede vrátit se zpět, nenajdu tam padesátiletou ségru a její dospělé děti. Asi moc koukám na fantasmagorické filmy, jinak si tyhle myšlenky neumím vysvětlit.
***


Asi o hodinu později, kterou jsem strávila detailnejším zkoumáním nově získaného obydlí (mimochodem - vypadalo to tam přesně jako u nás doma, až na ten pokojíek, přirozeně), se domů vrátilo moje staré a prací zničené já. Jak se mám oslovovat? Copak sama sobě můžu říkat mami??? A nebo si mám říkat Hej, já?
"Nazdárek Eliško, to bys nevěřila, jaká byla na hlavní zácpa" zašvitořilo MSJ (mé staré já - rozumíme) ode dveří.
"Hm" bylo jediné, na co jsem se zmohla. Knedlík v mém krku musel být větší než bota mého dvoumetrového prastrýce. Copak vážně budu vypadat takhle? Ty vrásky kolem očí rozhodně nebyly způsobeny smíchem. Na vlasech se objevovaly první šediny, nepřekryla je ani levná kaštanově hnědá barva.
"A co ty?" pokračovalo MSJ, "už je ti líp?"
"Ale to víš, že jo, ma-mi?" hlas mi na konci věty sklouzl do otázky.
"Copak, zase potřebuješ půjčit peníze?" zeptalo se MSJ automaticky, ta moje dcera asi není žádnej svatoušek. Hlavou mi prolikl spásný nápad, konečně jsem přišla na osobu, která mi snad pomůže. Jedině onami může říct, jak ven z tíéhle šlamastiky. Jenom doufám, že ji ještě najdu.
"Ne, nepotřebuju, ale potřebuju poradit." začala jsem nenápadně, snad to vyjde.
"Tak spusť, poslouchám" řeklo MSJ.
"Bylas někdy v Gotwaldově ulici, konkrétně v domě s číslem 765?" snažila jsem se to vzít obloukem. Jestli k téhle časové výměně někdy došlo, pak si to MSJ určitě pamatuje. Aspoň by mělo.
"Hmmm, myslím, že ne." zaváhalo. "Proč se na to ptáš?"
"Ale to nic, jen tak." radši jsem zařadila trochu zpátečku, nechci dostat infarkt ve čtyřiceti. "Hele, ma..- mami" přinutila jsem se říct to slovo "Já si teď musím jít něco zařídit. Zjistit si, co se dělo ve škole a tak, jo?"
"Tak jo, ale nikde se moc necourej, když ti ráno nebylo dobře." napomenulo mě starostlivě MSJ a pustilo mě bez dalších řečí ven.
Šla jsem rovnou ven z domu, naštěstí jsem cestou nepotkala žádné záhadné zařízení, s jehož ovládáním bych si nevěděla rady. Připravovala jsem se na zámek na dveřích reagující jen na určitý tón hlasu, ale to by nebyl nejětší problém. Stašné by byly otisky prstů - ty bych totiž nijak nezfalšovala a zůstala bych uvězněná uvnitř. Asi jsem modernizaci té doby přece jenom trochu přecenila.
***


Divím se, že jsem se cestou nikde nezabila, ale dokázala jsem dojít bez úhony až k domu s číslem 765, do domu, který mi včera večer tak radikálně zatočil se životem. I když, po realné stránce věci mi ten dům radikálně zatočil se životem už před dvaceti lety. Co když už nepracuje? Co když už s tou živností skončila? To by znamenalo naprostou katastrofu.
Zaťukala jsem na dveře a s kamenem v plicích jsem vyčkávala, jestli mi někdo otevře a nebo zůstanu napospas vydána navěky věků budoucí přítomnosti. Potom se dveře otevřely, v šeru místnosti jsem neviděla osobu stojící uvnitř příliš zřetelně, ale podle oblečení a šperků odrážejících světlo, které přicházelo zvenčí, jsem ji poznala ihned. Je to ona, jenom ve starším vydání.
"Já jsem ti říkala, že se ještě uvidíme" zašeptala tajemně a s pokynutím ruky se otočila. Z hluboka jsem se tedy nadechla a vstoupila za ní do jámy lvové. Nebo do místnosti spasení? To se uvidí. Každopádně... je tu naděje... Naděje na návrat domů.

2. Eliška - příliš realistický sen

14. března 2009 v 20:08 | Katk@
Tuhle kapitolu jsem napsala já. Podařilo se mi skončit asi ve stejném okamžiku jako Sasance s Ditou, i když nevím jestli to byl stejný čas (nevím jetli jestli to zjistila dřív Dita nebo Eliška),ale stejný okamžik ano.
A taky se mi podařil vymyslet jiný název. :)
______________________________________________________________________________
Pomalu jsem se probouzela. Přez zavřená víčka jsem viděla, že už svítí slunce. Vždyť já mám dneska jít do školy! Proč mě nikdo nevzdudil? uvědomila jsem si.
Natáhla jsem poslepu levou ruku, abych vzala ze stolu mobil, ale narazila jsem na něco tvrdého a chladného. Zeď. Hmátla jsem doprava pravou rukou a nahmatala hranu stolu. To je divné… Přísahala bych, že je to naopak. Přejížděla jsme rukou po stole. Pod prsty se mi objevovaly různé předměty. Např. pero, nějaké papíry, kniha, hřeben a květináč, který se mi podařilo omylem převrhnout. Nic, co bych poznávala a co jsem hledala.
,,Kde je můj notebook?!" zamumlala jsme tak naštvaně, jak jsem to jen dokázala napůl spící.
Někdo asi 2 metry ode mě se potichu zachichotal. ,,Šípková Růženka se probrala," řekl dívčí hlas, ,, vstávej! Už je skoro oběd."
Přinutila jsme se otevřít oči. Nade mnou byla bílá stěna. Hnusná bílá stěna. To rozhodně nebyl můj pokoj! Nikdy bych si do pokoje bílou nedala. Bílá je tak… nudná! Tak kde tedy jsem? Hned mě napadlo, že jsem v nemocnici. Třeba mě cestou domů srazilo auto (vzpomněla jsme si, jak mě mamka upozorňovala, jak jezdí nehlučně) a to co bylo potom se mi jen zdálo. Naklonila jsem hlavu doprava a hned mi bylo jasné, že toto nemocnice není. Vypadalo to spíš jako dětský pokoj. Byly tam modrý koberec, skříň, dva stoly, no prostě vše, co má ve správném dětském pokoji být. Všechno? Nebyla tam ani televize, ani rádio. Teď už má televizi v pokoji snad každý! Pokud nejí k obědu suchý chleba.
Kousek ode mě stála asi patnáctiletá holka. Byla mi celkem podobná.
Najednou jsem si uvědomila, že mě bolí hlava. Co hlava, skoro celé tělo, jako by mě přejel parní válec.
,,Ouh…" zasténala jsem.
Ta holka se zase zasmála. ,,Vstávej, zmeškáš oběd!"
Už jsem se jí chtěla zeptat, jak to že není škola, ale pak jsme si uvědomila, proč si dělám starosti se školou, když jsem v cizím domě, v cizí posteli a baví se se mnou úplně cizí holka.
Vzala mě za ruku a snažila se mě vytáhnout z postele. ,,Vstávej Dito!"
Zarazila jsem se. Dito? Proč mi říká Dito? Vždyť ani neví, jak se jmenuju.
,,Jsem Eliška," řekla jsem.
,,Coo??" zasmála se ta holka.
Měla jsem v hlavě milion otázek, ale všechny byly jako zrnko písku v moři oproti třem nejdůležitějším. Kde jsem? Kdo jsi? A kdo vlastně jsem, když ne Eliška - jsem snad Dita? Když jsem se pokusila říct je všechny najednou, vypadlo ze mě: ,,Kde…? Kdo…? Já…?"
Zírala na mě jak, čerstvě vyoraná myš.
Vstala jsem a přešla k oknu. Venku to vypadalo velice divně. Moc trávy a stromů, málo domů, skla a asfaltu a k tomu ještě venku stály nějaké veliké plechovky, které byly na obou koncích zúžené. Vzpomněla jsem si, že jsem je několikrát viděla v muzeu. Byla to auta. Bývala to auta. Teď už samozřejmě taková auta nejezdí. Asi jsou tady ti lidé nějací sběratelé nebo co. A pak jsem si všimla jedné věci, která mě zarazila. Na trávě byly zbytky sněhu. Cože? Sníh? V červnu?!
Otočila jsem se zpátky na tu holku.
,,Aha. Takže to je jen sen," řekla jsem. Div jsem se nerozesmála, jak se mi ulevilo.
,,Dito! Vstávej a pojď na oběd!" ozvalo se z kuchyně. Samozřejmě jsem nemohla vědět, kde je kuchyň, ale byla jsem si jistá, že se to ozvalo z kuchyně.
Už jsem se chtěla naštvat a křičet, že nejsem Dita, ale rozmyslela jsem si to. Když se jim to líbí, ať mi klidně říkají ,,Dito", stejně je to hezčí jméno než Eliška. A ve snu na tom nezáleží.
Šla jsem tedy po hlase a přišla jsem do kuchyně.
,,Co jsi, proboha, večer dělala, že jsi spala tak dlouho? Že ty jsi zase tajně utekla na nějakou diskotéku!" obviňovala mě nějaká žena, která se vzdáleně podobala mojí mamce.
,,Cooo?" Na nic jiného jsem se nezmohla.
,,Co tady na mě hledíš? Nachystej na stůl! A chci slyšet nějaké vysvětlení!"
Tak to v má být v tomhle snu jako moje mamka, jo? Pomyslela jsem si. No jo, chová se skoro stejně.
Nechtělo se mi odporovat, tak jsem poslechla.
Mezitím přišla do kuchyně ta holka.
,,A co je vlastně dneska za den?" napadlo mě, ,,Neměla být škola?"
,,Ehm, Dito? Cítíš se dobře?" zeptala se starostlivě ta holka a položila mi ruku na rameno.
,,Jo, je mi fajn," odpověděla jsem a pokračovala v rovnání příborů na stole.
,,Jsi si jistá, že jsi úplně vzhůru?"
,,A-" zarazila jsem se. Zapřemýšlela jsem. Vždyť je to sen! ,,Jestli chceš slyšet pravdu, tak si myslím, že je to sen."
,,Co proč?" divila se ta holka.
,,Tak za prvé - " chtěla jsem říct, že za prvé: jsou tu dva lidi, kteří se chovají, jako by mě znali odjakživa a říkají mi Dita, ale já je vůbec neznám, za druhé: venku rozhodně není červen a k tomu měla být dneska škola a za třetí: buď jsou sběratelé starožitností nebo opravdu hodně chudí nebo… vypadá to tu jako v roce 2000. Ale zarazila jsem se. Nevím proč. Asi jsem chtěla, aby mě ani ve snu nepovažoval nikdo za blázna. A k tomu mi to začalo připadat jako moc realistický sen.
,,Hmmm… Všechno je tu divné," řekla jsem.
,,A co je divné?"
,,Všechno."
,,Hmm. A víš vůbec jak se jmenuju?" zeptala se ta holka.
,,Jasně. Jistě, že vím," zalhala jsem.
,,Aha. Fajn. Tak to je dobře."
,,A jak tedy?" dodala po chvilce.
,,Cože? Co?"
,,Jak se jmenuju?"
,,Ty ani nevíš, jak se jmenuješ? Tak to je s tebou dost špatný," snažila jsem se to zamluvit a odešla jsem. Vydala jsem se hledat počítač. Nikdo mi zatím neřekl, jaké je datum. Na počítači je vždy datum. Na kalendář jsem ani nepomyslela, my máme v kuchyni digitální kalendář, na kterém je kromě data i počasí, teplota, vlhkost vzduchu a podobné věci.
Nenašla jsem. Vrátila jsem se hledat podruhé do pokoje, kde jsem se probudila, v hloupé naději, že bych něco tak velkého, jako je počítač, mohla přehlédnout, když jsem zaslechla: ,,Dito!" Už jsem věděla, že volají na mě.
Šla jsem poslušně do kuchyně.
Snědli jsme mlčky oběd.
Pak jsem se vrátila do pokoje, lehla jsem si na postel a nudila jsem se. Začala jsem mít vážné podezření. Tak za prvé: na sen to bylo opravdu moc realistické. Ve snu se pořád něco mění a nemůžete si ani pořádně vybavit obličeje lidí, kteří tam jsou s vámi. A druhé: ve snu vás nikdy nenechají sednout si a v klidu se nudit. Ve snu se pořád něco děje. Ale já už tady ležela půl hodiny a nic zvláštního se nestalo. To znamená…
Prudce jsem se posadila a praštila jsem se do hlavy o polici, kterou někdo jistě velice chytrý umístil nad postel.
Ale strach byl silnější než bolest. Teď jsem potřebovala zjistit, kdo ti lidé vlastně jsou. Myslí si, že vím jak se jmenují, tak jsem se rozhodla, že zjistím nejprve to. Do očí mi padly dvě školní tašky pohozené v rohu. Ne sešity se přece každý podepisuje! Vstala jsem a otevřela tu bližší. Vytáhla jsem první sešit, co mi přišel pod ruku a přečetla jsem si vše, co bylo napsáno na přední straně.
Přečetla jsem si to znovu.
A ještě jednou.
A stále mi to připadalo dokonale nesmyslné.

2.Dita - probuzení

27. ledna 2009 v 17:39 | Katk@ (Sasanka)
Ležela jsem zachumlaná až po bradu v peřině. Ještě, že je neděle, jinak bych asi umřela. Mám pocit, jako bych v noci vůbec nespala, ale ten létací sen je důkazem, že jsem přece jen musela usnout. Ačkoliv vůbec nevím, jak jsem se dostala domů, aniž by mě cestou přejelo auto. Byla jsem z té vědmy tak zblblá, že jsem vůbec nevnímala kam jdu a co dělám. Zvedla jsem jedno oční víčko, jenom tak abych viděla, jestli už je ráno. Pokoj byl nepřirozeně tmavý, za oknem máme totiž pouliční lampu, která ho osvětluje i v noci. Asi vypadla elektrika, nebo je lampa mimo provoz. Převalila jsem se na druhý bok, hlava mě bolela jako střep a cítila jsem zvláštní brnění v nohou.
Najednou někde začalo hrát rádio, pěkně blízko a pořádně nahlas. Pokojem zněla pro mě neznámá písnička plná basů, bicích a blití do mikrofonu. Něco, co by si s největší pravděpodobností pustil do rádia Radek. Hudba byla pořád hlasitější, až jsem to nevydržela a vyskočila z postele, aby zjistila odkud zní. Stoupla jsem si na studené parkety. Ale co to, v mém pokoji je přece měkky a teplý koberec? A rozhodně nemám tmavě modré povlečení. A postel mám pod oknem naproti dveřím a tady jsou dveře na jiné straně než u mě v pokoji a okno je jinde než jsem zvyklá. Co to mám na sobě za pyžamo? Tmavě modrý satén nepříjemně studil, stejně jako podlaha a perfektně zapadal do toho neznámého tmavého pokoje. Napadlo mě jediné vysvětlení. Buď jsem v noci došla k některé kamarádce, místo toho abych zamířila domů, a nebo to se mnou na ulici švihlo a já teď jsem v pokoji nějakého dobráka, který mě našel a postaral se o mě (Možnost s úchylem, nájemným vrahem a pedofilem jsem prozatím vyloučila).
Ještě jednou jsem se po pokoji rozhlédla. Vypadal přesně jako kopie Radkova pokoje, ovšem v holčičím provedení. Řekla jsem si, že tuhle záhadu vyřeším později a radši jsem se dala do zkoumání té hudby, která teď řvala tak, že to málem trhalo uši. Ale rádio jsem nikde neviděla. Rozhodla jsem se jít po sluchu, takže jsem zavřela oči a poslouchala. Kousek dopředu, ještě kousek, ještě... ne, to už je moc, zase krok zpátky. Tady... Otevřela jsem oči a udiveně jsem zírala na původce veškerého kraválu. Bylo to malé černé ...cosi. Vypadalo to... no skoro jako mobil, akorát to bylo menší, kulatější a s barevným pozadím displeje. Ale neexistuje žádnej mobil, kterej by dokázal hrát písničku. Všechny mobily umí jenom vyzvánět. Asi jsem se ocitla v domě nějakého zbohatlíka a tohle je přenosné rádio. Ale jak by se do něčeho tak malého, vešlo celé rádio? To je absurdní. Ještě jednou jsem si pořádně prohlédla pokoj. V rohu stála televize. Ohromná černá televize, vypadala spíš jako malé kino. Na psacím stole ležela černá obdélníková věc. Jo, to poznávám. To je laptop, nedávno jsem ho viděla v jedné americké detektivce. Přenosný počítač.
Je to tak, jsem v sídle milionáře, v pokoji jeho dcery, která je na výměnném pobytu ve Francii. Nádech, výdech, nic mi nehrozí.
Ta protivná věc pořád hrála, přímo řvala. Hlasitost se stupňovala. Váhala jsem, jestli to nemám nějak vypnout. Ale jak? Třísknout do toho tenisovou raketou nepřipadalo v úvahu. Po bližším ohledání jsem si všimla dvou tlačítek, na jednom zelený telefon, na druhém červený telefon. Přece jenom je to mobil. Takhle malinký? A jestli té milionářově dceři někdo volá, měla bych to zvednout nebo položit? Co když to rozbiju? Hudba drásala uši, nedalo se to vydržet. Bez rozmyslu jsem stiskla červený telefonek. A najednou se pokojem rozhostilo blažené ticho. Na displeji toho miniaturního mobilu se objevilo - Vypnout budík?. Budík hraje písničky? Odkdy?
Odněkud z vedlejšího pokoje se ozvalo: "Sakra, Eliško, vylezeš už z toho pokoje konečně? Doufám, že sis ty úkoly udělala už včera, jinak si mě nepřej. A pojď dolů, vystydne ti čaj."
To mě zarazilo. Asi jsem se praštila do hlavy, trpím výpadkem paměti a teď mám zafixováno, že se jmenuju Dita a přitom jsem vlastně Eliška a tohle je vlastně můj pokoj. A nebo mě unesli mimozemšťani a podstrčili mě místo Elišky-mimozemšťanky, a dole na mě čeká moje nová máma-mimozemšťanka. A nebo jsem jednoduše u cizích lidí doma.
Otevřela jsem dveře a našla jsem schodiště. Bez dechu jsem bosýma nohama ťapkala dolů, kde jsem tušila kuchyň a onen hlas, co mě volal. Možná spím, i když to by mě ty nohy tak nestudily. Copak mimozemšťani neznají koberec?
Došla jsem dolů a zůstala stát s pusou otevřenou dokořán. Na kuchyňské lince bylo tolik přístrojů a elektrických zařízení, že tam pomalu nebylo místo ani na bochník chleba. Varianta s ufouny mi najednou přišla zase o trochu pravděpodobnější. Koukla jsem se na ženu, která mě předtím zavolala. Trochu mi připomínala mamku, jenom byla o dost menší (vlastně na chlup stejně vysoká jako já, kdežto mamka mě převyšuje o dobrých deset čísel), vlasy měla odbarvené na blond a stáhnuté do drdolu, ze kterého jí vylézaly neposlušné prameny. Na sobě měla džíny, které vypadaly jako z přehlídkových mol a tričko s asymetrickým výstřihem. Nevypadala jako marťanka, ale člověk nikdy neví. Třeba jen ukradla lidské tělo a vydává se za člověka.
"Dáš si se mnou snídani nebo odejdeš do školy zase nenajedená?" zeptala se ta žena vlídně.
"Pro-promiňte, ale... kdo jste a.. co tady dělám, totiž, někoho mi připomínáte ale já vůbec... " byla jsem naprosto vyvedená z míry. Copak si ta ženská nevšimla, že jí podstrčili cizí dítě?
"Co je Eliško, nebolí tě v krku? Nemáš chrapot? Máš takový divný hlas, víš. A nesnaž se dělat si ze mě šoufky, na to už jsem docela stará, nemyslíš? Na tady máš svačinu, běž si ji uklidit do tašky. A koukej se už oblíknout, ať ti neujede autobus."
"Ale vždyť je neděle, tak kam bych jezdila" ohradila jsem se s naprostou samozřejmostí. Ani mi v tu chvíli nepřišlo, že se jedná o cizího člověka. Mluvila úplně stejně jako moje mamka, ale to už asi bude u všech matek stejné.
"Jaká neděle, ještě včera jsme se dohadovaly, že si máš udělat úkoly, protože zítra jdeš do školy. A včerejší zítra je právě dnes. Takže nebuď drzá a mazej se nahoru oblíknout." Teď už ta paní přešla do ostřejšího tónu, ve kterém jsem opět poznávala svou mámu.
Já nevím, asi je to už zvyk, ale najednou se mi naprosto vykouřilo z hlavy, že to není moje matka (i když tak rozhodně vypadá - alepoň na první pohled).
"Já nejsem drzá a nehodlám se jít oblíkat jenom kvůli tomu, že si pleteš dny, jasný? Tak mě nech dejchat. A nikam nejedu" potom mi došlo, na koho to křičím. Do tváře se mi nahrnula krev, jak jsem se zastyděla. "Promiňte, já jsem na vás nechtěla být ošklivá, vážně omlouvám se" Já za to nemůžu, vážně, to už je prostě reflex.
"Co to s tebou je, Eliško? Vážně nejseš nemocná? Asi bys přece jenom měla zůstat radši doma" přišla ke mě a sáhla mi na čelo "Páni, úplně hoříš, asi bych měla radši zavolat doktorovi, nemyslíš?"
"Ne, to je dobrý, já se z toho vyspím." Namítla jsem slabě, v hlavě naprostý zmatek.
Nemohla jsem dýchat, něco se mi usadilo v plicích a bránilo jim pracovat. Všechno kolem se točilo. Obrátila jsem se zpátky ke schodům, smířená s tím, že se opět vrátím do té temné a chladné místnosti. Ještě jsem za sebou slyšela "Dneska jdu do práce, tak musíš Filípka hlídat sama" a pak už jsem zabouchla dveře, padla na postel a spala.
***

Spala jsem hodně dlouho. Vzbudil mě až dětský pláč, to už bylo slunce vysoko nad obzorem, mohlo být kolem poledne. Ten den už podruhé jsem vstala z neznámé postele. Musím přiznat, že jsem tak trochu doufala, že se probudím doma. Napadlo mě, že ten malinký mobil asi umí i křičt, jenže ten zvuk byl tak autentický, že nemohl být vydávám žádným přístrojem. Všimla jsem si jednoho detailu, který mi předtím v tom hrozném kraválu unikl. V rohu místnosti byla malá dětská postýlka a v ní leželo miminko, malé novorozeně, kterému určitě nebylo víc jak půl roku. Takové malinké, zmuchlané klubíčko. A to klubíčko řvalo a ječelo. Asi mělo hlad. Vzala jsem ho do náruče a začala ho houpat. Děťátko se napůl uklidnilo a ručičkama mi hrabalo ve výstřihu, jako by čekalo, že ho nakrmím. Jenže to si chlapec vybral špatnou osobu. Čím bych ho asi krmila? Seběhla jsem dolů do kuchyně, už jsem se v tom bytě docela orientovala. Otevřela jsem véééélikánskou ledničku a hledala nějaký mlíko, dětskou výživu, nebo prostě cokoliv. Ale nacházela jsem jenom samou zeleninu a nezdravě vypadající konzervy.
"No tak, zlatíčko, neplakej. Podívej, teta Dita se koukne ještě do ostatních skříní a něco dobrýho ti najde, ano? Hlavně prosímtě neřvi, to se nedá vydržet."
Konečně. vítězství. Ve skříňce nad dřezem jsem objevila dětskou lahev plnou mlíka. Šoupla jsem ji tomu dítěti do úst. Vypadalo celkem spokojeně a vypylo skoro polovinu lahvičky. Uslo ještě dřív, než jsem vůbec stačilo mu tu lahev vzít a zase ji uklidit zpátky. Šla jsem ho uložit zpátky do postýlky. Už se v tom domě orientuju skoro jako doma. Však je to tady zařízené hodně podobně, takže mi nedělalo problém najít záchod.
Vrátila jsem se zpátky do pokoje s tím, že zkusím začít zase od začátku a hledat důvody, proč se stalo co se stalo. Snažila jsem se zachovat si klidnou hlavu, jenže kolikrát za život se vám stane, že se najednou probudíte v cizí ložnici, v cizím pyžamu a nikdo si nevšimne, že nejste ta osoba, která tam má podle všeho bydlet. Do toho mého hloubání a přemýšlení se opět ozval mobil. Copak tady není ani na pět minut klid??? Hudba byla jiná, než když hrál budík. Na displeji byl telefon a nápis Luccy. Rozhodla jsem se hovor přijmout. Opatrně jsem stiskla zelené tlačítko a přiložila mobil k uchu.
"Haló?" zeptala jsem se váhavě.
"No nazdar Elis, kde se flákáš? Ulejvat se ze školy, to by se ti líbilo, co?" Určitě jste někdy v nějakém filmu viděly americký typ roztleskávaček střední školy. Takový ty nafoukaný nány v růžovém topu a kožené minisukni, co buď přežvykují žvýkačku a nebo cucají lízátko. A všechny mají takový ten typický vymaštěný hlas. Přesně tak zněla ta holka v telefonu. Natahovala každou poslední slabiku jako želé a na konci vět zvedala hlas víc, než bylo normální.
"Promiňte, ale tady není Eliška."
"Tak kdo tam je?" (spíš řekla: Kdoooo tam jeeeee????????)
"Tady Dita." řekla jsem omluvně, jako bych za to mohla, že si ta tajemnná Eliška vyrazila na vandr do Francie.
"Jé, promiňte paní Mrázová, já si vás spletla s Eliškou. Víte že máte úplně stejnej hlas? Já si toho nikdy nevšimla. Můžete mi ji zavolat?" Jak může vědět, jak se jmenuju? Copak mě zná? pomyslela jsem si ale nahlas jsem řekla jenom: "No, ona tady totiž není."
"Ahaaaa, a kde teda je? Proč nešla do školy?"
"Ona je... " rychle nějakou lež, něco, čemu se dá lehce věřit. "... u doktora, jo. Je u doktora"
"Ahaaa" pomalu mi tohle slovo začínalo lézt na nervy, tahle holka je fakt výmaz "tak až bude doma, tak ať mi zavolá, jóó?"
"Jasný, vyřídím"
"Tak díky a naschle paní Mrázová. "
Ještě než položila telefon, zaslechla jsem "Holkyyyy, vona je marod" a pak už bylo sluchátko hluché.
Další člověk, který si mě spletl s Eliškou. A proč mi proboha říkala paní Mrázová??? Došlo mi, že tak reagovala na moje jméno. Copak se Elišky máma jmenuje stejně jako já? To by byla hodně velká náhoda.
V hlavě mi zachrastilo, jako když hodí pětikorunu do hracího automatu. Rozsvítila se všechna možná světélka, kolečka se začala točit a celkově to tam hlasitě šrotovalo. Vyběhla jsem z pokoje rychlostí kulového blesku. Prohledala jsem celé horní i dolní patro, až jsem vedle kuchyně našla přesně to, co jsem hledala. Ložnici té ženy. Poznala jsem ho stoprocentně, podle toho jak byl uklizený a taky to byl jediný další pokoj s postelí. Vrhla jsem se k nočnímu stolku, přesně jsem věděla co hledám. Prohrabala jsem šuplíky, šatní skřín i toaletku. Nakonec jsem v koutě psacího stolu objevila to, co jsem se snažila najít. Fotografie mladé dívky v mém věku, která vypadala jako moje dvojče, a držela v ruce dítě, v obličeji lehce znuděný výraz. Pod tím nápis: Eliška s Filípkem, květen 2021. Na dalším snímku byla mladá žena, přibližně dvacetiletá. Vypadala jako já (nebo jako Eliška?), jen o trochu starší. Taky držela v ruce dítě, tentokrát zabalené do růžové zavinovačky. Pod tím nápis: Eliška, červenec 2004. Skoro, jako bych byla ve své vlastní rodině, ve vlastním bytě a zkoumala své vlastní fotografie.
Dýchala jsem hodně přerývaně. Nemohla jsem nasucho polknout, protože se mi v krku utvořil knedlík, ale jinak bych to určitě udělala, protože jestli jsem někdy měla opravdový strach, tak zrovna v tuhle chvíli. Nedokázala jsem uvěřit ničemu, co jsem se dozvěděla. Doufala jsem, že jsem jenom špatně přečetla datum na foktách, ty roky musí být nějaký kanadský žertík. Za poslední záchranu jsem považovala kuchyň. S naprostou samozřejmostí jsem tam doběhla, na stole ležely noviny, které si paní Dita četla u snídaně. Které jsem si já četla u snídaně. Moje matka, já... Moje dcera, věštkyně, Radek... Všechno tohle se mi prohánělo dutinou mozkovou. Otočila jsem noviny na první stránky a koukla se na datum....
Proboha...

1. Eliška - výměna

24. ledna 2009 v 22:05 | Katk@
Dlouho mi trvalo než jsme se přinutila to napsat, ale když jsem si k tomu sedla, šlo mi to samo a vzniklo z toho něco mnohem lepšího než jsme čekala. Je to kratší než když to napsala Sasanka.
______________________________________________________________________________

,,Mami, můžu jít ven?" volala jsem na mámu od dveří.
,,A vezmeš se sebou Filípka?" ptala se mamka.
,,Nemusím ho tahat všude, kam se hnu!"
,,To sis měla promyslet dřív, milá zlatá, než ses nechala zbouchnout!"
,,Mami!! Nezačínej s tím zase!" naštvala jsem se.
,,Kam chceš jít? A máš už vůbec udělané úkoly? Učila ses?"
,,Zítra je taky den!"
,,Ale zítra je pondělí! To si chceš dělat úkoly před školu? Co z tebe bude?!! Jestli dostaneš další pětku, tak ti zabavím notebook, mobil, televizi, MP4 a jaké ty elektronické krámy vlastně ještě máš?"
,,Ještě rádio," připomněla jsem jí s úšklebkem.
,,Rádio ti zabavím taky!!"
,,Bez rádia se klidně obejdu. A bez telky a MP4taky. Vždyť máme ještě jednu televizi v obýváku a stejně jsme pořád venku. Ale ty dvě věci bych dala za motorku!!" Připomněla jsme mamce dárek, který mi před půl měsícem při mých narozeninách nejvíc chyběl.
,,Žádnou motorku nedostaneš! Je to příliš nebezpečné! Auta teď jezdí jako vzduch! To byly lepší časy, když jsem se ani nemusela rozhlížet na přechodu - každé auto jsme slyšela už z dálky!"
,,A ty mi tady vykládáš o opatrnosti…" ušklíbla jsme se pro sebe. Když se mamky zeptám, jak se chovala a jaké měla známky, když byla v mém věku, vždy řekne, že si to nepamatuje a rychle převede řeč jinam.
A pak přišla věta, která prostě musela přijít a na kterou jsem přímo alergická. ,,Běž do svého pokoje a uč se!" Kdybych se vzpírala, dostala bych ještě navíc domácí vězení, tak jsme šla.
Ale rozhodně jsme neměla v plánu se učit. Zapla jsem počítač a ICQ, ale nikdo tam nebyl. Teda nikdo, s kým jsem chtěla mluvit, tak jsem ho rychle vypla, než mě začnou všichni otravovat. Pak jsem šla na internet a hned na mě vyskočilo milion reklam. To není nic zvláštního, teď už jsou reklamy i na googlu... Ale jedna mě zaujala. Hlásala:,,Přemýšleli jste někdy o své budoucnosti? Napadlo vás, jaké bude vaše stáří, váš dospělý život? Jaké budou vaše děti, vaše vnoučata, váš budoucí manžel a zaměstnání? A co kdybyste mohli do budoucnosti nahlédnout? Ale varuji vás, cesta to nebude snadná, a možná ani nebude cesty nazpátek. Přesto chcete vědět co vás čeká... Dobrá posaďte se. Začínáme... " Sedím, pomyslela jsme si a chtěla jsem pokračovat dál a nevšímat si té reklamy, ale něco mě zadrželo. Najednou jsme se zastavila s rukou na myši a když řeknu, že jsem přestala přemýšlet, nebudu daleko od pravdy. Úplně instinktivně, jako bych se narodila jen proto, abych tady teď mohla sedět a udělat to, jsem klikla na tu reklamu. Hleděla jsem na zbytečně křiklavé pozadí s velice přeplácaným záhlavím. Vtom jsem se probrala. Co to vlastně dělám? Vždyť na takové věci nevěřím! Ale ta věštírna byla nedaleko odtud a mě napadlo, že bych se mohla zeptat, jestli tu motorku někdy budu mít, abych si nedělala zbytečné naděje. Zvláštní, že mě ze všech věcí napadla zrovna tahle, ale já měla vždycky ráda překvapení a nechtěla jsem příliš zasahovat do budoucnosti. Některé věci v mé minulosti bych ale ráda změnila! Třeba by mi ta věštkyně mohla pomoci změnit i nějaké věci v minulosti. Nebo, mě alespoň varovat, abych se podobných chyb vyvarovala.
Zvedla jsem se a šla. Tedy šla jsem aspoň kle dveřím než mě načapala mamka.
,,Kam jdeš?" ptala se hned.
,,Ven. Jdu se ven učit. "
,,Ha, ha, ha…" řekla mamka. ,,Mazej do svého pokoje!"
,,Já se naučím potom." Řekla jsem a práskla za sebou domovními dveřmi.
,,Jak si to představuješ?!" řvala za mnou mamka. ,,Na tu motorku můžeš zapomenout! Máš domácí vězení, zabavím ti mobil, notebook…" Matčin naštvaný hlas se ztratil v dálce. Nebylo nic, co by mě teď mohlo zastavit. Snad ani smrt ne. O Tomhle mém kroku bylo už dávno rozhodnuto. Přesně před 21 lety, když do téhle věštírny zavítala má matka.
,,Ahoj děvče, jak se máš? Já věděla, že se ještě potkáme…" Přivítala mě vědma. Byla oděna do křiklavého žlutého a oranžového kostýmu a celá ověšená různými obrovskými přívěšky a amulety. Možná by jí to i slušelo, kdyby byla tak o dvacet let mladší.
,,Cože?" nechápala jsem.
,,Co chceš vědět?" Už jsme otevírala jsem pusu, ale ona mě zadržela. ,,Počkej! Nic neříkej! Chceš… Chceš vědět… Chceš změnit svou minulost? To je od tebe ale moc nezodpovědné. To vůbec není dobrý nápad, ale musím ti pomoci."
,,Musíte? A kdo vám to přikázal?"
,,Pšššt! Snažím se věštit! Tvá budoucnost je ale velmi velmi velmi velmi nejistá. Nejsem si jistá, jestli vůbec nějaká bude!! V životě jsme ještě neviděla tak nejasnou budoucnost. Pouze jednu, která se tomu velice přiblížila…"
,,To znamená… že možná umřu?"
,,Ne. Smrt je taky nějaká budoucnost, ale u tebe si nejsem jistá ani s tou smrtí…"
,,To jako že se najednou vypařím?!"
,,Tak by to mohlo být."
,,Ha! Haha!" rozesmála jsme se. ,,Tak já se vypařím! Ha ha.To je úžasné! Ha ha."
,,Nesměj se! Mě to připadá velice vážné!" okřikla mě ta vědma.
,,Tak děkuji a… nashledanou." Obrátila jsem se k odchodu.
,,Stůj! Co zaplatit?! Nebo ne. Však ty mi ještě někdy zaplatíš…"
,,To tedy těžko, když se vypařím," ušklíbla jsem se. ,,Ale když myslíte, tak děkuji…" A odešla jsem.
Cestou domů jsem se trochu chechtala a dobrá nálada mě neopustila ani když mi matka oznámila, že mám domácí vězení a zabavila mi televizi a MP4.
Ale až večer mi na mysl padla slova té věštkyně. Možná se vypařím… To není vůbec úžasné, jak jsme předtím řekla, ale teď mi to připadalo jako nejhorší věc na světě. Někdo chce mřít mírumilovně ve spánku, aby nic necítila, ale já ně. Já, když mám umřít, chci o tom aspoň vědět!
Nemám ráda tajemství tak proč by mi někdo měl utajovat, že jsem mrtvá?! To bylo hrozné pomyšlení! A ještě k tomu bych ani neměla pohřeb, protože bych podle té vědmy jednoduše zmizela!
Nikdy jsem nevěřila na věštění budoucnosti, tak proč mi to dělalo takové starosti? Chovám se hloupě, pomyslela jsem si a radši jsem snila o nespoutané rychlosti, o větru ve tváři, o obdivných výrazech ve tváři spolužáků… o černé nablýskané motorce.
Ty představy mě provázely i ve snu s tím rozdílem, že jsem někdy při jízdě rychlostí 458 km/h záhadně zmizela, motorka se nabourala a já se už nikdy neobjevila…

MaJV - 1. Dita - výměna

13. ledna 2009 v 20:36 | Katk@ (Sasanka)
Tuhle kapitolu napsala Sasanka.
Tady taky začnu pouýívat zkratku MaJV.
_________________________________________________________________________

Už je to patnáct dní, co jsem oslavila sedmnáctiny. Bomba, ne? Už jenom rok a budu si dělat řidičák. Už jenom dva roky a budu mít maturitu (snad). A dneska jsem dostala od našich konečně dárek - říkali, že ho dostanu asi malinko s opožděním. Mám mobil. No věřili byste tomu? Naši mi normálně dali mobil. Jsem asi desátý člověk ze třídy co má mobil (a to je nás 28).
Je to šedo-modrá Nokie. Není to takovej křáp jako mají ostatní. Tahle má i obrázky. A dají se posílat v SMSce. A taky má dvě hry. První je had, ale ten mi zatím moc nejde, pořád mám problém nenarážet do zdí. Druhá hra je o něco jednodušší: vpravo to vystřelý takový malý míček a ten se odráží od různých věcí na displeji, třeba od takovýho útvaru co připomíná golfovou hůl, a nesmí spadnout do jamky, která je dole (na to jsou tam takový dvě páčky, kterýmase pohybuje a míček to odráží). Ta mi jde o něco líp, ale pořád si pletu tlačítko 6, který pohybuje pravou páčkou, a tlačítko 9, které odstartuje míček. A psaní SMSek mi taky nejde zrovna moc rychle. Vždycky než najdu kde to potřebné písmeno jo. Třeba Z je na devítce jako čtvrtý, to vím jasně a Áčko je pod dvojkou jako první. Ale u ostatních si nejsem tak jistá. Když na některých tlačítkách jsou písmenka po třech, jinde po čtyřech. Pak se v tom má člověk vyznat.
Hnedka jsem zkoušela volat Radkovi, svýmu klukovi. Rodiče o něm zatím nevěděli, ty by mi dali, kdybych domů přitáhla někoho jako je Radek. On totiž jezdí na motorce, a naši si myslí, že je motorka stroj smrti (nebo mu tak alespoň říkají). A taky má v uchu náušnici a to by se jim taky moc nelíbilo.
Vytáhla jsem z pod polštáře diář a hledala v něm Radkovo číslo. Už si ho skoro pamatuju nazpaměť, ale pořád se mi plete poslední trojčíslí. Radek má mobil už dávno, protože chodí na brigádu a občas taky krade (moc se mi to nelíbí, ale co můžu udělat). Takže měl vlastní mobil už dlouho předtím, než sme se poznali.
"Haló, kdo je to?" ozval se jeho sametový hlas a já se rozhodla, že si z něj trošku vystřelím.
"Tady policie České republiky, mluvíme s panem Kudrnou?" prohlásila jsem pomalu co nejhlubším hlasem a dala důraz hlaně na slovo policie. "Máme tady hlášení, které jasně dokazuje, že jste byl včera večer v 8:20 na místě, kde došlo k ozbrojenému útoku na mladistvého. Co nám k tomu můžete říct?"
Na druhém konci telefonu bylo tiho. Dost dlouho tam bylo ticho. Až moc dlouho tam bylo ticho abych to upřesnila. A potom se zamyšleně ozvalo "Omlouváme se, tady je pohřební služba, my jsme včera toho ubožáka museli zlikvidovat, byl rozmáznutej jako moucha na předním skle, nebyla to pěkná podívaná." Říkal taky dost pozměněným hlasem. Potom jsem slyšela jak se uchechtl a řekl: Ahoj Dituš, odkud voláš?" Úplně jsem viděla, jak se na druhém konci drátu (sakra, mobil vlastně nemá dráty- tak jak to fungje???) usmívá tím svým krásným zbůsobem na půl pusy. To mě u něj vždycky dostalo.
"Jak jsi poznal, že jsem to já. To není fér." kňourala jsem naoko rozmrzele.
"Lásko, tvůj hlas bych poznal i kdybych byl nahluchlej. S tím už musíš počítat. A ještě si mi neřekla odkud voláš."
"Nebudeš tomu věřit." naschvál jsem to natahovala. "Naši mi dali mobil"
Zase to ticho, ale teď už nebylo moc dlouhé. Netrvalo ani vteřinu a ozvalo se: "No to je skvělý, takže žádný tajný telefonáty, aby vaši nezjistili s kým mluvíš. a budu ti moct napat kdy budu chtít. Teď teprve začíná bejt všechno dokonalý. Milu--- Doprdele, zdrhejte volové, to sou chlupatý..."
túúúút... túúúút....
A telefon už byl hluchej. Podle toho co říkal teď na konci a co už nebylo určeno pro moje uši, byl zase s partou kamarádů na nějakým "tahu" jak on nazýval jejich toulání městem a okrádání stařenek.
Už bylo půl osmé večer a já neměla co dělat. Jestli Radka zase dovedou na stanici, pokárají ho za neuměřené chování a zase ho psutí jako obvykle, nebudu mít co dělat příští tři hodiny. A jestli ho nechytí, nebudu mít co dělat příštích pět nebo šest hodin. Tak jsem šla zapnout počítač. Naši někde pod rukou sehnali strašně levně operační systém Windows 2000, takže máme asi nejlepší počítač široko daleko. A navíc máme i přístup na internet. Takže jsem z nudy začala hledat něco o předpovídání budoucnosti, tohle téma mě vždycky zajímalo. Snila jsem o tom, že jednou - možná už za dvacet nebo třicet let - budeme moci cestovat časem do budoucnosti, abychom mohli vidět, co s námi bude. A třeba abychom mohli napravit chyby, ke kterým by mohlo dojít.
Narazila jsem na zajímavou stránku. Byla celá tak nějak nadčasově upravená, měla moc hezké pozadí, hlavičku... prostě ten typ stránek, které vás na první pohled zaujmou. Četla jsem úvodní text: "Přemýšleli jste někdy o své budoucnosti? Napadlo vás, jaké bude vaše stáří, váš dospělý život? Jaké budou vaše děti, vaše vnoučata, váš budoucí manžel a zaměstnání? A co kdybyste mohli do budoucnosti nahlédnout? Ale varuji vás, cesta to nebude snadná, a možná ani nebude cesty nazpátek. Přesto chcete vědět co vás čeká... Dobrá posaďte se. Začínáme... "
Znělo to slibně. Jednalo se o věštírnu nedaleko odtud. Řekla jsem si, proč ne, ráda nakouknu kousek do budoucnosti, třeba na to, jak se bude vyvýjet můj vztah s Radkem, nebo jestli udělá Gábina ty přijímačky.
Oblíkla jsem si bundu, teplé boty, zahulákala jsem na mamku, že jdu ven se psem, a už jsem si to namířila směr ulice Palackého. Věštírnu jsem poznala hned. Byla to taková moderní budova se spoustou záclon v oknech. Otevřela jsem dveře a šipka za nimi mě nasměrovala dlouhou hodbou za světlem, které vycházelo z dalších dveří, které byly pootevřené. V tu chvíli jsem dostala strach.
Zaťukala jsem a ozval se milý ženský hlas, takový sametově jemný. "Pojď dál".
Otevřela jsem a tam za stolem seděla žena, typická vědma. Měla silné brýle, trochu rozcuchaný účes, spoustu prstený, náramků a korálů, a na prsou měla připnutou brož. Ačkoliv byly její šperky přeplácané, působilo to svým způsobem moderně a elegantně. Ukázala rukou na židli přede mnou a já si sedla. beze slov začala míchat karty akoukala na mě před obroučky těch silných brýlí.
potom promluvila. "Takže ty chceš vědět něco o svém příteli a také o někom z rodiny. O sourozenci nepletu-li se."
"Ano, ale jak tohle..." chtěla jsem se zetpat jak to může vědět, když jsem ještě nic neřekla, ale ona mě umlčela zdviženým prstem.
"To už patří k mojí práci, děvče.Tvůj přítel..."
"Radek" vyhrkla jsem, šťastná, že alespoň něco neví.
"Jistě Radek. On není zrovna příkladem vhodně se chovajícího chlapce, že?" Usmála se, a kolem očí se jí vytvořily drobné vrásky. Až teď jsem si všimla, že je celkem mladá. Představovala jsem si ji jako padesátiletou tlustou páprdli, a zaím přede mnou seděla celkmem mladá dáma, nemohlo jí být víc než 35 let. A tlustá nebyla ani omylem, naopak, byla velice hubená. Až se pod záplavou korálů ztrácela.
"Ale miluje tě, o tom není pochyb." pokračovala ta kartářka dál. "Jenom si nejsem jistá, jak dlouho bude jeho zamilovanost trvat. Jestli spolu přečkáte všechny zlé časy. A navíc bys o něm měla říct svým blízkých, kteří ještě neměli tu čest ho potkat."
"A co Gabča?" ptala jsem se, celá vyvedená z míry.
"Sestra?"
kývla jsem hlavou.
"O tu se bát nemusíš, v příštích měsících se jí povede mnohem líp než kdykoliv jindy."
Odložila karty, obešla stůl a dřepla si přee mě. Vzala do dlaně mou ruku, podívala se na čáry které mám v dlani.
"Jsi zvídavá bytost. Toužíš po vědění. Chceš mít všechno naplánované dopředu, přesně nalinkovaný osud. Ale není vždycky všechno takové, jaké si to vysníš." dál sledovala moji dlaň a zamyšelně se mračila. "Ne, to není dobré. Vidím tvoji budoucnost naprosto odlišnou od tvých představ. Nevím jakým směrem, jestli horší či lepší. Každopádně to bude budoucnost, s jakou nepočítáš." Potom zase vstala a přesunula se zpět ke své židli. "Myslím, že dnes po tobě nebudu chtít žádné peníze, však ty přijdeš ještě někdy. Zase se uvidíme, cítím to v kostech."
"Děkuju a... nashledanou." odpověděla jsem poněkud zmatená vším, co jsem slyšela.
Už jsem byla udveří, když se ozval její hlas naposled. "Počítej, že od dnešního dne se tvůj život změní. Už nic nebude takové jako to bylo dřív. Myslím, že si uvědomíš spoustu věcí, které by jsi jinak neviděla. Doufám, že ti to otevře oči."

Ani nevím, jak jsem se dokázala dostat domů. Byla jsem jako v mrákotách. A v noci se mi zdál velice zvláštní sen o létání...
_________________________________________________________________________
Je to tak snadné okopírovat a nemuset se s tím hodinu psát XD No... teďmě to taky čeká - teď jsme na řadě já! Přiznám se vám, že nemám skoro vůbec představu o tom, jak to napíšu :(

Matka a její vnuk - prolog

13. ledna 2009 v 20:29 | Katk@ (Sasanka)
Píšu společnou povídku se Sasankou - moje SB, ale ještě jsem ji nestihla přidat do seznamu SBéček. Vymyslela ji ona, sama jsem se přihlásila, že ji budu psát společně s ní.
Tak tady máte prolog........
___________________________________________________________________________
,,Přemýšleli jste někdy o své budoucnosti? Napadlo vás, jaké bude vaše stáří, váš dospělý život? Jaké budou vaše děti, vaše vnoučata, váš budoucí manžel a zaměstnání? A co kdybyste mohli do budoucnosti nahlédnout? Ale varuji vás, cesta to nebude snadná, a možná ani nebude cesty nazpátek. Přesto chcete vědět co vás čeká... Dobrá posaďte se. Začínáme... "

Ditě je přesně 17 let a patnáct dní. Píše se rok 2000, je březen.
Elišce je přesně 17 let a patnáct dní. Píše se rok 2021, je červen.

Je 9 hodin večer a Dita právě jde ke kartářce, aby zjistila, co ji čeká v nejbližších dnech.
Je 9 hodin večer a Eliška právě jde ke kartářce, aby zjistila, co ji čeká v nejbližších dnech.


Dita se od kartářky dozví, že příští dny budou plné nečekaných změn, důležitých rozhodnutí a osobních zvratů.
Eliška se od kartářky dozví, že příští dny budou plné nečekaných změn, důležitých rozhodnutí a osobních zvratů.

Dita ani neví, jak se dostala od kartářky domů. Vzbudí se až další den ráno. V Eliščině posteli v roce 2021.
Eliška ani neví, jak se dostala od kartářky domů. Vzbudí se až další den ráno. V Ditině posteli v roce 2000.

Dita se probouzí do teplého červnového rána na místě své dcery Elišky, která se narodila v roce 2004.
Eliška se probouzí do chladného březnového rána na místě své matky Dity, která se narodila v roce 1983.

Ani jedna z nich neví kde je, v jakém čase je, proč tam je ani jak se tam dostala. Vědí jen, že takhle to nemůže zůstat napořád.

Dita žije na Eliščině místě, vychovávána sama sebou ve své osmatřicetileté podobě. A ona sama vychovává dvouměsíčního Filipa - Eliščina syna, svého vnuka.
Eliška žije na Dity místě, bez matky a syna, randí se svým budoucím otcem, sdílí pokoj se svou patnáctiletou tetou Gábinou a vychovávají ji vlastní prarodiče.

Dita a Eliška jsou si k nerozeznání podobné (alespoň dokud mluvíme o jejich 17ti letých podobách). A proto jediný, kdo si všimne nějaké změny, je malý Filípek, kterému je jeho "matka" najedou strašně cizí. Navíc dokonce přestala kojit a on si musí zvykat na sunar. Jenže on nic nepoví, ačkoliv by rád svou maminku dostal zpátky.

Co tedy udělat, aby se všechno vrátilo k normálu? Aby Dita ještě mohla zachránit svou budoucnost, aby Eliška nezůstala uvězněná v době bez voděodolného počítače v životě své pubertální, nespolečenské matky.

A dá se vůbec ještě něco dělat???
____________________________________________________________________________
Je to trochu hodně složité, já jsem si to musela několikrát přečíst, abych to pochopila XD.
Budeme psát každá za jednu postavu - já za Elišku a Sasanka za Ditu. Vždycky napíše nejdřív Sasanka jeden den Dity a v další kapitole já jeden den podle Elišky.
 
 

Reklama