Zápisky ze života (neboli denníček) - (ne)zajímavé události z mého života

Jsem slavná herečka :D

24. března 2010 v 19:02 | KaThea
Když jsem šla do dramaťáku (hereckého kroužku), viděla jsem dva malé kluky, co našli u nějakého velkého kontejneru plného nábytkem, spotřebiči atd. nějaké dvě dlouhé kladiva nebo co to bylo a kopali s nimi do země. Hloupé. Protě malé děcka, no... pomyslela jsem si. To je ale jedno, to tu vykládám zbytečně.
Když jsem přišla blíž, dívali se na mě. Když jsem byla těsně u nich, jeden řekl: "Žes hrála divadlo?"
"No, hrála," přisvědčila jsem.
"Tě poznám, moc dobře!" řekl na to ten kluk. :D
Usmála jsem se a šla dál.
Zajímavý kluček... Musí mít doborou paměť na tváře. Doteď se mi nikdy nestalo, aby mě někdo tahle na ulici poznal, že mě viděl hrát představení. A to do dramaťáku chodím osm let. A on měl možnost mě vidět maximálně dvakrát.
Vlastně ani nevím, proč tam chodím, moc mi to nejde a ani mě to moc nebaví. Jen někdy. Posledních pár let tam už chodím jen ze zvyku.
Ale stala jsem se slavnou! :D

(To je asi nejkratší článek, jaký jsem za poslední půl rok napsala...)

Minidenníček

12. února 2010 v 21:43 | KaThea
Vy si opravdu myslíte, že jsem normální? To si ze mě děláte srandu! :D Já a normální? To nejde dohromady! :D (Viz anketu pod tímto článkem.)
Tyhle zápisky by vás měly přesvědčit. :D Tedy některé... původně jsem měla v úmyslu sem jako první zápis napsat něco šílenějšího, ale stalo se něco, co sem musím napsat. Budu se snažit se něco napsat každý den a když se nestane nic, co by stálo za zmínku, napíšu nějakou blbost jako například "Dívala jsem se z okna." :D Budu to psát i do menu do kolonky "Aktuálně", ale tam to budu udržovat na třech zápiscích, a tenhle článek bude sloužit jako archiv. Přemýšlela jsem, jestli mám něco takového udělat i pro nově pojmenovanou kolonku "Ohledně blogu a povídek", ale myslím, že ne...


20. 2. 2010: Stáhla jsem si do MP3 první úvodní znělku Death note a první i druhou závěrečnou znělku DN. ♥♥ Druhou úvodní znělku fakt ne, ta se mi nelíbí. No dobrá, ta pomalá část jo, ale tomu po tom se snad ani nedá říkat hudba. (Jen počkejte, za chvíli se mi začne líbit i ta druhá úvodní znělka, protože jsem vadná a miluju Death note :D♥)

19. 2. 2010: Začínají jarní prázdniny! Do školy půjdu až za 9 a půl dne! Jupí!

18. 2. 2010: Rozbila se mi školní taška. Momentálně vlastním nůžky se zlomenou rukojetí, zlomené pravítko, nalomený úhloměr, dvě nepříliš spolehlivé lepidla a děravé pouzdro (ta díra je jn na povrchu, pod tím je nějaký molitan nbo co... :D Ale taška je skrz naskrz. Jak je možné, že pouzdro má víc vrstev než taška?). Ale nestžuju si. Vystačím si s málem. Nemyslete si, že nemáme peníze na pravítko, to já jsem jen líná si ho jít koupit. :D To se radši spokojím s úhloměrem, se kterým neudělám tak přesný pravý úhel. Ale s těmi nůžkami se dá stíhat úpln normálně. Jenom když je ode mě chce někdo půjčit, tak mu musím vysvětlit, jak s nimi pracovat. Ale s děravou taškou už to jaksi fakt nepůjde, tu už si budu muset koupit novou. :D

16. 2. 2010: Dnes se staly tři věci, které stojí za zmínku. Začnu od začátku.
Ráno sbil M. jiného spolužáka jenom proto, že mu vzal židli. Fakt psychopat toto. Když jsem zjistila, že je to kvůli židli, musela jsem se smát. :D
Že by na naší škole byli jen samí blbci, co zapalují nástěnky? No zdá se, že jo, potvrzuje to bitka při těláku, kdy jeden kluk z vedlejší třídy kopl V. do tváře a on tam má teď jizvu. Já u toho nebyla, takže nevím, jak se mu to povedlo.
Zjistila jsem, že kámoška z vedlejší třídy viděla Death note! Teď už vím nejen, že XXX* umře, ale i kdo ho zabije. Už bych neměla žádnou kámošku, co viděla DN potkat, jinak se dozvím i jak umře (to je pro mě naštěstí ještě záhadou :D).
Ano, přiznávám, psala jsem to o dva dny později. Ale ten den jsem na to zapomněla a další den jsem nesměla na počítač. A taky vím, že jsem předtím vynechala několik dní, ještě si na to musím zvyknout. Možná to nebudu psát každý den.
*Ti, co to viděli, snad pochopí, proč mi přišlo blbé tam psát jen jedno X. :D

11. 2. 2010: Když jsem šla do učebny fyziky, ve vzduchu se vznášel kouř. "Super," řekla jsem si, "třeba někde hoři a budeme evakuováni, zažiju něco zajímavého a nebudeme se učit." :D Já si to nepomyslela zrovna takhle, ale tohle byl význam mých myšlenek. Nahlédla jsem do dvou tříd, jestli jde dým odtud. Nezdálo se. A všichni byli v pohodě. Pak jsem slyšela, že někdo zapálil o poschodí níž nástěnku! xD Když přišel do třídy učitel, ptala se spolužačka: "Co se stalo, pane učiteli?"
"Nic, Zelešník zapálil nástěnku jenom." (Nejsem si jistá, jestli se jmenovat zrovna takhle.) Třída se smála. Dokonce i já, která jsem to už věděla. Ale od něj to znělo tak směšně, hlavně to slovíčko "jenom" na konci. :D
A slyšela jsem, jak někdo vypráví, prý: "To nezapálíš, to nezapálíš, ku*va, to hoří!"
Po hodině jsem se na tu nástěnku šla podívat. Byla tam ohořelá vata (tam byly takové obrázky, kde měla vata představovat mraky :D) a několik prohořelých vrstev papíru. Bylo to méně, než jsem čekala podle toho dýmu.
A pak se o tom mluvilo v autobuse a jeden kluk říkal, že mu ten Z-cosi volal: "To bys nevěřil, co se mi teďka povedlo, já jsem zapálil nástěnku!" :D No teda nechápu, proč mu volal, možná jsem to špatně pochopila a volal na něj. A pak ten kluk taky říkal, že měl ten žhář trojku z chování. Včera ho prověřovala sociálka a dneska zapálil náýstěnku... :D
Možná jste si všimli, že zápis je ze včerejška. Včeral jsem prostě to... nějak nemohla. :D Nebojte, nebude vždycky tak dlouhý. :D Mě se totiž zajímavých věcí děje málo.

Vánoční honička

3. prosince 2009 v 15:41 | Katk@
Já dělám vždycky všechno na poslední chvíli, takže samozřejmě nemám ještě ani jeden dárek... Plánovala jsem si, že dárky začnu nakupovat v listopadu, abych se nemusela stresovat jako minulý rok. Ale samozřejmě jsem to neudělala!
Myslím, že největším problémem je dárek pro mamku, jejího přítele, taťku a jeho přítelkyni... Ale už jsem vymyslela, co jim dám. Jo, vymyslela... ale ne udělala! Chtěla jsem jim udělat kofoláčka (pamatujete na tu reklamu na kofolu? kofoláček je takový panáčeků provázků a balvny... vlatně ne ta docela... no to máte jedno, já nevím, jak bych vám to vysvětlila) ale zjistila jsem, že to není vúbec tak jeednoduché! Už když jsem motala tělíčko, začala se mi rozpadat hlavička! To jsem ji ještě zpátky namotala. Ale když jsem dokončovala tričko, hlavička se mi rozpadla tak, že už to nešlo spravit! V tu chvíli jsem se na to chtěla vykašlat, ale dneska jsem si koupila lepší provázek a dám té pitomé hlavě ještě jednu šanci... Navíc jsem našla jeden jednodušší návod, nevím kde, ale trochu si to pamatuju. Ale možná se na to stejně vykašlu...
Minulý rok jsem kreslila obrázky... Mamka s jejím přítelem se docela povedli, taťka s jeho přítelkyní dopadli hůř... Obrázek pro babičku, na kterém jsem já a ségra se povedl asi nejvíc. Ale tento rok už nemám chuť kerslit obrázky, protože jsem to minule zkazila... Nemám vlastně ani chuť dělat kofoláčky, to bych radši kreslila ty obrázky... Když se nad tím tak zamyslím, ani ti kofoláčci nebudou vypadat nějak skvěle, vzhledem k tomu, že jsem amatér. A v kreslení jsem se zlepšila, takže by to tentokrát mohlo dopadnout líp... Ale já už utratila dost peněz za drátky na čštění dýmek (těla kofoláčků), provázek a balvnky... Ále, na penězích nezáleží, stejně jich mám našetřených dost. :) Já pořád šetřím, ale nevím na co... Asi na to, abych až budu vědět, na co jsem si je šetřila, si to mohla koupit. :) Já teda fakt nevím, co jim mám dát, nechci jim nic kupovat, protože to, co by opravdu chtěli, jim koupit nemůžu (nemůžu přece utratit polovinu svých úspor... stejně nevím, co by chtěli). Doufám, že ocení snahu, i když ti kofoláčci nebudou vypadat nějak skvěle... Chtěla jsem, aby ti kofoláčci představovali ty dva páry, jak se drží za ruce, chtěla jsem jim i udělat vlasy, ale nevím, jestli se mi to povede...

Jestli jsem se dočetli až sem, tak jste divní... Neuražte se, ale já už bych dávno umřela nudou. :D
A jestli jste se nedčetli až sem, tak aspoň odpovězte na otázky:

Kolik už máte nakoupených dárků?

Co dáte rodičům k Vánocům?




Mimochodem, zajímavé výsledky ankety. xD Zdá se, že být bláznem, je zcela normální a divní jsou ti, co jsou normální. xD

Já a spřátelování

21. listopadu 2009 v 19:39 | Katk@
Takovýchhle (to asi nebude dobře... sakra, jak se to píše?) článků je na internetu spousta, hlavně na autorských blozích. I já se rozhodla, že nápíšu svůj názor na spřátelování.

Některé kopírovací blogy spřátelují pravděpodobně proto, aby si zvýšily návštěvnost. Spřátelování není o zvýšení návštěvnosti. Ani omylem.

Ve skutečnosti by nemělo jít o spřátelené blogy, ale o spřátelené blogaře. Spřátelení blogů by mělo být podle mě o tom, že se spolu kamarádí jejich autoři. Ale to zase neznamená, že spřátelím s nějakým blogem, který je úplně o něčem jiném, než můj blog, jen proto, že s tím člověkem kamarádím v reálu. Podle mě je vlastně spřátelování blbost. Podle mě je to hloupost, když se spolu baví dvě holky a najednou se jedna zeptá: "budeme kamarádky?" To je přece pitomost! Přátelství není o tom, že si to lidé řeknou, je to o tom, že si rozumí, navzájem se svěřují a tráví spolu čas. Když to přenesu do virtuálního světa: Když se dva blogaři vzájemně navštěvují a píšou si komentáře, jsou vlastně jakoby spřátelené blogy, ale bez toho, že by si to navzájem řekli, což je vlastně skutečné přátelství. Takže když pak spřátelí, nezmění se vůbec nic. Jen to bude víc... veřejné. (Vím, že k tomu existuje správné slovo, ale nemůžu si na něj vzpomenout... To se mi stává často.)

Já vlastně spřátelování beru příliš vážně. Beru to tak vážně, jako bych se toho člověka chtěla zeptat, jestli se mnou nechce chodit.
Prozradím vám, že mám momentálně vyhlídnuté dva blogy, se kterými bych chtěla spřátelit, ale neudělám to, protože se bojím. Čeho? To ani sama nevím. Bojím se, že nebudou chtít. Samozřejmě, že neodmítnou, ale já se bojím, že to přijmou, aby mě neurazili, ale nebudou chtít spřátelit doopravdy. Já prostě potřebuji, aby mě ten člověk požádal sám. Není v tom sobeckost, jsem protě jen stydlivá... S Lizzie to bylo stejné. Chtěla jsem s ní spřátelit, ale počkala jsem, až mě požádá sama. Naštěstí jsem nemusela čekat dlouho. U jednoho člověka už čekám pár měsíců, takže se asi nedočkám... Budu to muset udělat sama. Sakra, dokopejte mě k tomu konečně někdo! Stále čekám na vhodnou příležitost, ktrá se nikdy nenaskytne...
Myslím, že jsem jen jednoho člověka požádala o spřátelení a to nebylo na tomhle blogu.
Měla jsem víc žádostí o spřátelení, než na kolik jsem odpověděla. Já totiž nerada spřáteluji s člověkem, který na můj blog přijde poprvé, hned mě žádá o spřátelení, pak na mě zapomene a na můj blog se už v životě nevrátí. Jen jednou jsem udělala výjimku, a to v případě Andii, protože se mi její blog líbil a ani v nejmenším toho nelituju.
Když jsem s blogem začínala, požádala mě o spřátelení holka z kopírovacího blogu. Ptala jsem se jí, proč chce spřátelit. Ona říkala, že jí jeden povídkový blog nestačí a podobné bláboly... Bláboly proto, že mé povídky skoro nečetla. Když přišla na můj blog, tak proto, aby napsala "Čawky, jak se máš? Obíhám eSBéčka♥♥♥" Po pár měsících jsem udělala něco, co by většinu blogerů ani ve snu nenapadlo. Přišla jsem na její blog a napsala jsem, že už nechci být její SB, protože ji nezajímá můj blog a mě nezajímá její blog. Pak jsem si ji vymazala ze seznamu SB.
Jetště jedno "SB" jsem nezmínila, tak aby ti to nebylo líto, Sasanko, tak tě zmiňuju. :) S ní mě nenapadlo spřátelit, ale mě by to snad i napadlo, kdyby mě Sasanka nepožádala tak brzy.


Myslím, že po tomhle už nemusím psát nic o "obíhání esbének" (nebo nedej bože "oBíHáNí eSbéNeQ" :-!) a podobných pitomostech, to si jistě každý domyslí, jaké o tom mám mínění.


Myslím, že jsem původně měla v plánu napsat ještě něco, ale už jsem to stihla zapomenout, což je věc u mne zcela běžná.
Nevěděla jsem, do jaké to dát rubriky a tahle se na to hodí nejvíc. Omlouvím se, že jsem ji ještě nedala do menu.

Chtěla bych žít čtyři životy

7. listopadu 2009 v 18:33 | Katk@
Všem kolem mě se děje něco zajímavého, jen mě se nic zvláštního neděje. Možná mi to tak jen připadá, ale nikdy jsem nebyla v nemocnici (jen když jsem se narodila), nikdy jsem se neztratila (aspoň si to nepamatuju), ani nezažila jiné dobrodružství. Připadá mi to nefér. Vím, že až se mi něco opravdu stane, tak si budu říkat, jak jsem byla blbá, že jsem měla být šťastná, ale stejně mi to připadá nefér.
Karině se děje něco zajímavého. Samozřejmě, kdyby celý den jen seděla u počítače, nemělo by smysl o ní psát povídku. A tím to je. Kdybych chodila častěji ven a nebyla strašpytel (já to klidně přiznám), něco zajímavého by se mi stalo. Ale za tu námahu mi to zas nestojí...
Takže v této rubrice s nejdelším názvem budu psát o těch zajímavějších věcech v mém nezajímavám životě, a často je budu doplňovat i úvahami.

A teď se dostáváme k názvu čánku.
 
 

Reklama